Tvářní a beztvářní

Nejhorší jsou takové postavy, se kterými už léta pracujete, znáte je jako své boty a přece nemáte ponětí, jak že to vlastně vypadají. Znáte jejich oblíbenou barvu, víte, s kým si hrávali jako malá škvrňata, ale místo tváře mají prázdnou placku. Je to jako u postav ve snech. Moc dobře víte, kdo jsou zač, ale chybí jim tváře. Možná by se to dalo brát jako vstřícný krok směrem ke čtenáři, kterému potom nepodsunujete svoji ideální představu, ale umožňujete mu vytvoři si vlastní. Potíž je, že tohle není žádné vstřícné gesto, to je prostě pusto a prázdno. Když potom takovým postavám chcete dát tvář, stojíte před nesmírně těžkým úkolem. Vždycky vám na té čmáranici bude něco strašně nesedět. Mám takových kreseb, které předstírají, že jsou nějak postava, plný šuplík. A ven je tahat nehodlám. Stejně tak většinou netahám ani starší skicy postav tvář majících. Měly by z toho chuděry šok. Připadaly by si jako pod neustálým vlivem mnoholičného lektvaru. Bobtnaly by jim tváře, vypadávaly chomáče vlasů, břicho a dekot jim ze šatů vylézaly a zase se tam vracely. Chuděry. 

Lisette, hlavní postava mé novely, je toho jasným důkazem. Ona i její tatík existují dlouho, opravdu dlouho. A zatímco velevážený pan Brummel se takřka nezměnil, Lis je pod vlivem mnoholičného lektvaru velmi přavidelně. Kdo přijde s nějakou psychologickou teorií, toho majznu přes prsty. Byli jste varováni.

Původně byla střeštěnou osůbkou s cilindrem na hlavě a ve vypasovaném kabátku. Vlasy jak pokroucený ostnatý drát.

Potom zjemnila, oblékla červenou

Přebarvila se na hnědo

Stala se velmi upnutou.

A potom změnila styl a podlehla módě zkracování. Tohle je ilustrace k pokračování fénixe tak necelý měsíc stará, takže aktuální a doufám, že už finální podoba. Kde o ty vlasy chuděra přišla, na to se mě neptejte. Ani u holiče je nemohla oplakat. Prostě je najednou neměla.

Podotýkám, že během té doby sotva zestrárla. Postavy mají krutý život. Většina věcí se jim stane ve chvíli, kdy nežijí.

Když se na to tak dívám, je možná lepší být postavou bez tváře. Potom se s vámi totiž podobné vylomeniny dít prostě nemůžou. Ale zase je tu ta nejistota. Autorova i postavy. Zvlášť je-li postava svým vzhledem nějakým způsobem zvláštní. Víte, že je. Ty její oči, děsivé a bez duhovek. Má nezdravou pleť, jako by byla nemocná. (To se upírům stává.) No jo, ono je to hezké, ale samotný zvláštní znak ještě jednoznačně nepodmiňuje, jak se budou k postavě chovat jiné postavy. A jak si to představíte vy, strašně kreativní autor, kterému zase něco někdy padlo na mysl, když oči neoči a pleť nepleť vidíte z té osoby jen beztvarý obličej. Ale u ostatních postav se předpokládá, že budou vidět víc, že? Minimálně pro ně by to chtělo mít něco před očima. To něco, co má ve fikčním světě před sebou každý poslíček, když na vašeho extra divného divňouse natrefí, pokud možno.

Lord Hengist je zářný příklad takové postavy. Je králem nově vzniklého království Ravie, zvolený provoláním místní šlechty. Syn lidského rytíře a démonky, na kterou natrefil kdysi v zajetí a sdílel s ní celu. Pudy jsou mrchy, sdílíte-li prostor třikrát tři metry. Vychován otcem, schopnosti matky má někde pod povrchem a občas bouchnou. Rytíř se smyslem pro čest a démonickou dbalostí na sliby a přísahy. Prostě good guy. Jen má promodralou pleť po obličeji vystouplé žíly a jaksi mu chybí duhovky. V exilu pochytil něco z orientální kultury, která se jinak v okolí nijak zvlášť nenosí. Místo u kulatého stolu hostí svoje léníky na naducaných polštářcích a nechá u toho kolovat vodní dýmku. Jak to vypadá? Momentálně nějak takhle. Dostal tvář po třech letech. A až na pátý pokus nevypadá jako podivné zvířátko nebo promrzlá verze Aladina.

Je to střípek mezi beztvářnými postavami. Mám totiž obavu, že někteří z nich tvář nedostanou nikdy. Otázka je, jestli se o to vůbec snažit.