Rychlokurz antické módy pro začátečníky

    

Oblékání nevěsty, freska z lázní v Herculaneu

    "Co si dneska vezmu na sebe?" říká si takhle po ránu římská slečinka. Spustí nohy z lůžka a jde si něco hezkého vybrat. Neuvidí ale komínky triček a šaty na ramínkách. Její šatník bude připomínat spíš prodejnu galanterie - řadu štůčků s látkami. Chtít dneska střih na antické šaty je z podstaty nesmysl. Římské švadleny se totiž dvakrát nepředřely. Všechny ty róby až na zem nebyly o mnoho víc než nařasená látka sepnutá sponami či přepásaná opasky přímo na těle.

    Na druhou stranu si ale Římané na samotné látky potrpěli. Tkát měla umět každá správná římská nevěsta. Když chtěl manžel prohlásit, že si své ženy váží, říkal, že nenosí jiné šaty než od ní utkané. Psávali to na náhroby dívkám, které zemřely v šestnácti při porodu třetího dítětě. Říkali to ve společnosti. Často oslavovali jako mimořádnou tkadlenu ženu, která jistojistě trávila své dny jinak. Třeba císařovnu Livii, manželku prvního císaře Augusta. Tahle politicky aktivní intrikánka by si jen těžko hledala čas na tkalcovský stav. Byl to prostě způsob jak ženě pochlebovat.

    A jak ty látky vypadaly? Byly většinou vlněné nebo lněné, často na krajích zdobené. Výrazné barvy byly až do moderní doby syntetiky velmi drahé a rychle se vymývaly. Pomyslnou příčku nejdražší a nejnáročnější tkaniny držel dlouho purpur. Chudí Římané pro jeho výrobu sbírali tisíce mořských šneků, z jejiž žláz se vyrábě. Vařili je ve velkých kotlích za strašného zápachu. Ani barva z mlžího vývaru ale nepředčila poprask, který nastal, když se do Říma dostalo hedvábí. Ano, to čínské hedvábí. Překonávání velkých vzdáleností nebyl pro obchodníky antiky tak velký problém, ale vzdálenost měla svoji cenu. Leckterá bohatá rodina se pro pár štůčků látek dostala do dluhů, až nakonec prodej hedvábí raději zakázali.

    Když se díváte na všechny ty malované a vysochané postavy v dlouhých řasených hábitech, napadne vás jistě jeden praktický zádrhel. Jak v tom, u všech bohů zametali podlahu/tancovali/běhali... doplňte si prakticky cokoliv. Odpověď bude stejná - no špatně. Praktičnost nebyla žádaná. Zamotaní v metrech a metrech látek, často hozených přes jednu ruku jako v případě senátorské tógy, si asi zrovna ráno nezacvičili. Což mělo smysl, protože to světu ukazovalo ještě něco. Oni pracovat nemusí, mají na to lidi. A když bylo potřeba, aby se hýbali, prostě to svlékli. A chodili jen v tunice (pytel s otvorem na ruce a hlavu) případně jen ve spodním prádle. Je libo Římanky v bikinách? Prosím.

Ženy při míčové hře - freska z Villy Romana del Casale - Sicílie

Recenze: Rádčská říše - Ann Leckie

Spravedlnost Toren bývala velkou lodí ještě větší flotily. Esk jedna bývala její četou složenou z ovládnutých těl otroků, která jí dělala prodložené ruce, uši i oči.. A Breq nejspíš kdysi bývala normální člověk, než do ní narvali čipy. Teď je to jen Spravedlnost Toren, jedna duše, jedno tělo. A jedna docela lidská touha se pomstít. Nebo alespoň udělat další krok a po něm další. A tak dál.

Rádčská říše je kolos ma mohou z blištivých odznaků a čajových šálků. Kdysi požrala, co jen mohla. Zabrala nesčetně planet a z jejich obyvatel nadělala občanky jak podle vykrajovátka. Kdo se bránil, tomu přidělili jinou funkci. Zapojený do stroje teď slouží uměné inteligenci jako její živý perifer a zajišťuje řádným občankám blaho a bezpečí. Teď je období anexí pryč, kolos si sedá a rozpadá se vlastní vahou. A jedné umělé inteligenci stvořené s tužbou chránit své měkčí svěřenkyně už toho všeho pohrdání životem přijde akorát tak dost. Ačkoliv se totiž někdy chová jako přesně takový nerd, jakého byste od počítače čekali, má empatie na mezinárodní vývoz. Však taky naslouchá svým vojačkám nespočet lidských životů.

Ann Leckie stvořila strašně znepokojivý svět inspirovaní asijskou východní tradicí. Je to svět plný pití čaje, zdvořilé konverzace, soch prsatých bohyní, mocných císařů a oživlých mrtvol zapojených do strojů. Svět, kde pohlaví té či oné postavy zjišťujete jak trpaslíci při námluvách.  Průvodce vám dělá velmi svérázná hlavní hrdinka. Je to vůbec hrdinKA? Lodě jsou vždycky rodu ženského, takže snad. Ovšem lidské tělo, ve kterém přebívá, je nejspíš mužské. Ta informace k vám doputuje někdy během druhého dílu, ale nemyslím si, že by to bylo odhalení, co vám zkazí hru. Ono je to totiž jedno. Všem kromě čtenáře, pochopitelně. Je zvláštní sledovat samu sebe, jak vám genderové stereotypy útočí na představy o postavách a o jejich motivech. Právě v tomhle autorka vyniká. Neustále vám jakoby mimochodem mezi tím vším popíjením z drahého porcelánu, konverzací a občasnou akcí na lodích, stanicích a planetách klepe na tenkou membránu komformity. Co když je možné, aby byl někde velký bratr přijímanou a v podstatě příjemnou každodenní realitou? Co když je ve stejné společnosti prakticky bez soukromí prostě jedno, co schováváte pod kombinézou? A když už jsme u toho soukromí. Co je to vlastně lidské já, když to můžete naformátovat jak disketu? A svoboda ve světě, kde někdo musí mít prsty na všech kniplech a oči na všech obrazovkách?

(Ve službách Spravedlnost 2016, Ve službách Meče 2017, Ve službách Milosti 2018, Ann Leckie, Plus)

Nebezpečí číha za prahem

V dobách temného středověku žili lidé v jiném, čarovném světě. Byl plný čertů a čarodějnic a nebezpečí, to se skrývalo všude. Stačilo vystrčit nos z domu a mohli jste o něj docela dobře přijít. A chraň vás ruka páně (Ano, o toho pána tu šlo velkou měrou.) zemřít na opačné straně onoho prahu. Potom se z vás totiž mohlo docela dobře stát strašidlo, zbloudilá duše lákající pocestné do bažin či nějaká ta přičinlivější obluda. To samé vám hrozilo, když jste coby novorozenec zemřeli dřív, než vás útlocitní rodičové stihli pokřtít, když jste se narodili s novorozeneckými zuby, skočili do rybníka z nešťastné lásky, nějaký vrták vás špatně pohřbil nebo jste byli třeba vrah. Je zvláštní, jak takové nesourodé vysvětlení mohlo fungovat. Zvláštní to obrácená kauzalita, kdy tu důvod tak nějak nevysloveně existuje a sáhne se k němu až s otázkou "Proč?" Zvláštní to pozůstatek systému, kdy odpověď na otázku existuje před ní samotnou. To je pro dnešního člověka celkem nepochopitelný konstrukt. Každý jev má svou příčinu, tudíž existuje prvotní příčina všech jevů. A každý dnešní logik vám řekne, že je to nesmysl. Ale to už odbíhám na tenký led a mluvím o věcech, kterým sama dost dobře nerozumím.

 

Něco se stalo. Něco abnormálního a tajemného. Nějak se to vysvětlilo. Ale dokud se nestane něco dalšího, žádné další řešení nepřijde. Prevence je tedy takřka nemožná, a co zůstává, je strach a králičí pacička pro štěstí. Strach z toho neznámého, co je za prahem. Těžko zabráníte dívce, která se skočila před sedmi lety do rozbouřené řeky, v jejím činu. A tak se bojíte. Toho, co se stalo a co se stane takřka najednou. Někdy si říkám, co z tohohle středověkého strachu v nás přetrvalo. Občas totiž asi patřím do středověku. Tím strachem, co zahrnuje minulé i budoucí, pochopitelně. Vodníků jsem se přestala bát ve chvíli, kdy jsem se naučila plavat. Ale když o tom tak přemýšlím, to "naučit se plavat" by z hlediska prevence fungovat mohlo. Jen kde najít ten správný návod. Google je bezradný, svět se hroutí!

Krátce o minulosti studentské

Věděli jste, že takový ctihodní klerikové (studenti středověkých univerzit) se obvykle na nováčka ve svých řadách nejprve vrhli, pořádně ho ztloukli a vydrhly mu pusu i celé tělo? Říkali tomu iniciační rituál a údajně to mělo onoho klučinu zbavit vesnické obhroublosti, těch ošklivých rohů a zubů, co si z domu přinesl. Teprve potom se mohl stát oním pravým a nefalšovaným klerikem, ctihodným diskutérem v rukavičkách bojujícím mocí pera o srdce dámy. A také jedním z těch grázlů, co se po večerech bavili tím, že běhali po městě a strhávali obchodníkům vývěsní štíty. Ty si potom střádali na své univerzitní loučce, kde kolem nich tancovali po nocích indiánské tance, občas se zvrhávající v cosi mladistvým nepřístupného. Problém byl totiž v tom, že klerici byli techcicky duchovní, a tedy podléhali církevním soudům. Místní samospráva na ně prostě nemohla a ta tlupa mladých výrostků toho jak se patří využívala. V jednom případě to dokonce došlo tak daleko, že se dav rozzuřených měšťanů vrhl na tři studenty a na místě je odsoudil a oběsil. Potom je, jako řádné oběšence, zakopali za hřbitovní zdí. A to byl v té době celkem průšvih, protože tam patřili jen sebevrazi a popravení, kterým místo na onom světě beztak nepříslušelo. Slovutnou univerzitu to zvedlo ze židlí. Zahájili sérii stávek a protestů, kdy univerzitní mistři odmítli vyučovat a odvolávali se na prastará univerzitní práva. Nakonec po, tuším, několika měsících dosáhli svého. Ty tři nebožáky, na které už tou dobou určitě nebyl hezký pohled, vyhrabali, vystavili do čela průvodu a spolu s rektorem a jinými špičkami univerzit se vydali na triumf městem aby je poté znovu pohřbili se všemi poctami. Tři vandali a zlodějíčky proměněné v hrdiny. Dnes tahle akce nese slovutný název "Univerzitní bouře" a řadí se tak po bok svým kolegům uskutečněným za ideály a kde si cosi. Ne že by ta verze z ideály byla kdovíjak slavná, ale... nepřijde vám to úchylné?

(Jacques Le Goff - Intelektuálové ve středověku, jen tak pro ukojení mých akademických deformací)

Hráči na pravdu

Dobrý den, dámy a pánové. Jsem ten pán z titulky a zahrajeme si hru. Já budu dělat, že se to, o čem tu budu psát, vážně stalo, a vy budete dělat, že mi to věříte. Bude to krásný oboustraně prospěšný vztah, který umožní zažít něco jiného mně i vám. Jak jinak si myslíte, že tahle věc s literaturou funguje? Jak jinak umožnit obrovským tříhlavým stvůrám aby křižovaly oblohu. Jak zaplavit svět temnými nočními potvorami s tváří gentlemanů a dlouhými špičáky? Zahrajeme si tu malou hru na pravdu. Slibuji, že vám vysvětlím, jak mohl hrdinovu kočku zabít letící pomeranč. Jen trochu trpělivosti, prosím. Bez hromady napětí by to přeci nebyla žádná hra.

Znáte ten příměr s velkými pojmy a tenisákem. Opakuji ho tak často, že už bych si vážně měla najít nějaké jiné podobenství. Kdyby jen tohle tak nesedělo. Pohazujeme si s velkými pojmy bez vysvětlení, o kterým přece všichni víme, co znamenají. Ten lhář, to je ale zmetek. Vtip je v tom, že mezi stránkami knih, a zdaleka ne jen mezi těmi fantastickými, si my i sám autor vzájemně lžeme do kapsy a náramně se u toho bavíme. Kam se poděl onen velký pojem? Člověk lež potřebuje, aby se vytrhl z každodenní nudy. Potřebuje věřit, že se ty velké a nekaždodenní věci staly. A někde vzadu v hlavě pořád ví, že je to lež. Nevěřte štítkům "Podle skutečných událostí." S takovou skutečnou událostí se dá pohazovat jak s těmi pomeranči, co zabili kočku. (Ha! Nový příměr, všimněte si!) Pořád tam někde bude ta záležitost s velmi náhodnými setkáními, stopami náhodně cvrnknutými o hrdinův nos a vůbec spousta, spousta náhod. Ne, v téhle hře náhody neexistují. Jimi si jen autor značkuje cestičku ke svému cíly a zaslepuje cestičky, které by snad mohly vést k odhalení té jeho velké habaďůry. Jak jinak by mohl fungovat svět. kde se prase mění v psací stůl a nebe křižují potvory, které by podle všech fyzikálních zákonů nikdy neměly být schopny odrazit se ke skoku? Jednoduše. Stačí ohromit hlavního hrdinu natolik, že se na to prostě nezeptá. A svět drží, nikde ani smítko pochybnosti. Tak ať si létají, potvory jedny!

Proč se filosof píše se s

Možná budete namítat, že ta chytrá knížka jménem "Pravidla českého pravopisu" říká něco jiného, že zcela dle pravidel demokracie není rozdíl mezi filosofem a filozofem. Možná řeknete, že je to prostě postupný vývoj jazyka, který má ve zvyku ošklivá cizí slova ohýbat, aby mu šla hezky vyslovovat i když jsou tak ošklivě cizí. O to ale vlastně vůbec nejde. Nezáleží na tom, co říkají pravidla nebo pánové lingvisti. Vtip je někde mezi řádky. V tiché kultivovanosti malého oblého s oproti hrubému z, písmenku vhodnému k vyškrábání do jakéhokoliv povrchu kordem po vzoru Zorra mstitele. Vtip je v tom, že Sofia je krásné jméno znamenající moudrost. A že filosof je tvor toužící po té malé křehké Sofii spíš než po Zorrovi.

Škola, chytré knížky i chytří pánové vědátoři mluví o pravidlech a výjimkách. Vklíní je člověku do hlavy jako soustavu branek, zdí a malých dvířek. Co nám už neřeknou, je jak mezi tím bludištěm proplouvat. Neřeknou nám, že je Sofie kouzelnější než Zorro, že pod soustavou písmenek se skrývá pocit. Nedozvíme se od nich, že ona pravidla a výjimky tu nejsou, aby nás omezovaly, ale aby daly světu tvar. A onen tvar se stává složitějším, čím hlouběji postupujeme učebním žebříčkem. Přibývají branky a průchody i na místech, kde byste je nečekali. Až je s podivem, že ty prapůvodní kontury světa uložené kdesi nad učebnící Prvouky stále drží.

A někde mezi tímhle bludištěm je pořád rozdíl mezi filosofem a filozofem, mezi maličkým a drobným, mezi Zorrem a Sofií. Nejde popsat a definovat už vůbec ne. I kdyby všichni učitelé i sami slovutní filosofové strávili jeho vykládáním hodiny, nic nevysvětlí, jen způsobí ze zoufalosti díru do tabule vlastní mozkovnou. Tedy za předpokladu, že by ten rozdíl viděli a viděli ho stejně jako jedna soví maličkost. Tomu by se říkalo opravdová náhoda! A to je možná ten důvod, proč rozdíl mezi filosofem a filozofem chybí ve školních osnovách. Nejde vysvětlit. Oficiálně prostě není. Takové rozdíly i ostatní životní kouzla se prostě musí prožít, osobně a nezastupitelně. A o to větší průšvih potom bývá, když člověk tuhle důležitou lekci zaspí. Ono k čemu je vám dokonale propracované bludiště bez té myšlenky, že tam někde bude poklad?

O přítomné historii

Přemýšleli jste někdy, jak zvláštní věc je tahle historie? Už od těch starých řeckých pánů byla o vyprávění. A je přeci jasné, že aby mohl člověk vyprávět, musí se na věc dívat z odstupu. Ideálně už musí vědět, jak to všechno dopadlo. Potom totiž každý příběh začne dávat smysl. A jak čas ubíhá, ten smysl se mění, to aby to celé bylo ještě zajímavější. Husitskou rebelii by vám taky jinak popsali na dvoře Jiříka z Poděbrad, jinak za časů páně Husáka a jinak dneska ve školních lavicích. Perspektiva vypravěče přímo určuje, jak bude celé to vyprávění vlastně vypadat.

Pak tu máme naši malou neustále ubíhající přítomnost. Neustále tvoříme dějiny, vlastní, rodinné, státní, světové. A zároveň s tím měníme vlastní perspektivu vyprávění. Dnes neustále zaznívá, že se s tou naší demokracií cosi velkého láme. Jenže jak to jeden pozná? Jak poznáte dějiny, když vám vkráčí do obýváku, pokud zrovna nejsou sovětský tank? Vždyť v té své všednosti život plyne tak poklidně. Nevím, jestli je ohrožena demokracie tohohle státu. Jakožto věčný sýček bych se přiklonila k tomu, že ano. Jenže o tom se rozepisovat nechci.

Jen si tak říkám, jestli stejně poklidně plynul život lidem i těsně před Mnichovem, během protektorátu nebo než popravili ty pány po Bílé hoře. A přitom člověku obdařenému zdravým rozumem přijde, že před převratnostmi musí jednoho brnět prsty, mrazit v týle nebo alespoň brát stará zloměnina lýtka. Možná to je největší nebezpečí těhle velkých dějin. Člověk je nevidí. Až jednou přijde někdo, kdo vám je položí na stůl černé na bílém jako poslední zúčtovaní. A vy začnete kříčet stejně, jako to dělá dnešní starší generace. Vždyť to není pravda! Nám bylo hezky, běhali jsme po lučinách a čirých potůčcích chytali raky! Upřímně, z tohohle pocitu mrazí. Neustále nám říkají, že je třeba studovat historii, aby se neopakovala. Ale to se neděje. Co když není chyba v profesorech dějepisu? Co když před dějinami dějinami chránit prostě nejde?