středa 14. února 2018

O přítomné historii

Přemýšleli jste někdy, jak zvláštní věc je tahle historie? Už od těch starých řeckých pánů byla o vyprávění. A je přeci jasné, že aby mohl člověk vyprávět, musí se na věc dívat z odstupu. Ideálně už musí vědět, jak to všechno dopadlo. Potom totiž každý příběh začne dávat smysl. A jak čas ubíhá, ten smysl se mění, to aby to celé bylo ještě zajímavější. Husitskou rebelii by vám taky jinak popsali na dvoře Jiříka z Poděbrad, jinak za časů páně Husáka a jinak dneska ve školních lavicích. Perspektiva vypravěče přímo určuje, jak bude celé to vyprávění vlastně vypadat.
Pak tu máme naši malou neustále ubíhající přítomnost. Neustále tvoříme dějiny, vlastní, rodinné, státní, světové. A zároveň s tím měníme vlastní perspektivu vyprávění. Dnes neustále zaznívá, že se s tou naší demokracií cosi velkého láme. Jenže jak to jeden pozná? Jak poznáte dějiny, když vám vkráčí do obýváku, pokud zrovna nejsou sovětský tank? Vždyť v té své všednosti život plyne tak poklidně. Nevím, jestli je ohrožena demokracie tohohle státu. Jakožto věčný sýček bych se přiklonila k tomu, že ano. Jenže o tom se rozepisovat nechci.
Jen si tak říkám, jestli stejně poklidně plynul život lidem i těsně před Mnichovem, během protektorátu nebo než popravili ty pány po Bílé hoře. A přitom člověku obdařenému zdravým rozumem přijde, že před převratnostmi musí jednoho brnět prsty, mrazit v týle nebo alespoň brát stará zloměnina lýtka. Možná to je největší nebezpečí těhle velkých dějin. Člověk je nevidí. Až jednou přijde někdo, kdo vám je položí na stůl černé na bílém jako poslední zúčtovaní. A vy začnete kříčet stejně, jako to dělá dnešní starší generace. Vždyť to není pravda! Nám bylo hezky, běhali jsme po lučinách a čirých potůčcích chytali raky! Upřímně, z tohohle pocitu mrazí. Neustále nám říkají, že je třeba studovat historii, aby se neopakovala. Ale to se neděje. Co když není chyba v profesorech dějepisu? Co když před dějinami dějinami chránit prostě nejde?

Žádné komentáře:

Okomentovat