Rychlokurz antické módy pro začátečníky

    

Oblékání nevěsty, freska z lázní v Herculaneu

    "Co si dneska vezmu na sebe?" říká si takhle po ránu římská slečinka. Spustí nohy z lůžka a jde si něco hezkého vybrat. Neuvidí ale komínky triček a šaty na ramínkách. Její šatník bude připomínat spíš prodejnu galanterie - řadu štůčků s látkami. Chtít dneska střih na antické šaty je z podstaty nesmysl. Římské švadleny se totiž dvakrát nepředřely. Všechny ty róby až na zem nebyly o mnoho víc než nařasená látka sepnutá sponami či přepásaná opasky přímo na těle.

    Na druhou stranu si ale Římané na samotné látky potrpěli. Tkát měla umět každá správná římská nevěsta. Když chtěl manžel prohlásit, že si své ženy váží, říkal, že nenosí jiné šaty než od ní utkané. Psávali to na náhroby dívkám, které zemřely v šestnácti při porodu třetího dítětě. Říkali to ve společnosti. Často oslavovali jako mimořádnou tkadlenu ženu, která jistojistě trávila své dny jinak. Třeba císařovnu Livii, manželku prvního císaře Augusta. Tahle politicky aktivní intrikánka by si jen těžko hledala čas na tkalcovský stav. Byl to prostě způsob jak ženě pochlebovat.

    A jak ty látky vypadaly? Byly většinou vlněné nebo lněné, často na krajích zdobené. Výrazné barvy byly až do moderní doby syntetiky velmi drahé a rychle se vymývaly. Pomyslnou příčku nejdražší a nejnáročnější tkaniny držel dlouho purpur. Chudí Římané pro jeho výrobu sbírali tisíce mořských šneků, z jejiž žláz se vyrábě. Vařili je ve velkých kotlích za strašného zápachu. Ani barva z mlžího vývaru ale nepředčila poprask, který nastal, když se do Říma dostalo hedvábí. Ano, to čínské hedvábí. Překonávání velkých vzdáleností nebyl pro obchodníky antiky tak velký problém, ale vzdálenost měla svoji cenu. Leckterá bohatá rodina se pro pár štůčků látek dostala do dluhů, až nakonec prodej hedvábí raději zakázali.

    Když se díváte na všechny ty malované a vysochané postavy v dlouhých řasených hábitech, napadne vás jistě jeden praktický zádrhel. Jak v tom, u všech bohů zametali podlahu/tancovali/běhali... doplňte si prakticky cokoliv. Odpověď bude stejná - no špatně. Praktičnost nebyla žádaná. Zamotaní v metrech a metrech látek, často hozených přes jednu ruku jako v případě senátorské tógy, si asi zrovna ráno nezacvičili. Což mělo smysl, protože to světu ukazovalo ještě něco. Oni pracovat nemusí, mají na to lidi. A když bylo potřeba, aby se hýbali, prostě to svlékli. A chodili jen v tunice (pytel s otvorem na ruce a hlavu) případně jen ve spodním prádle. Je libo Římanky v bikinách? Prosím.

Ženy při míčové hře - freska z Villy Romana del Casale - Sicílie

Kouzelník není sprosté slovo!

Milý Ježíšku, k letošním Vánocům chci velký plakát. Nic náročného, klidně ho můžeš nakreslit na koleni třeba jen černou tuší na bílém podkladě. Bude na něm stát právě ta větička opatřená jedním... ne, třemi vykřičníky. A mohl bys mi ho poslat s předstihem? Vím, že konec července je poněkud brzo, ještě se na tebe nezačali připravovat ani obchodníci. A mohl bys mi ho pověsit na zeď? Jak znám svou schopnost prokrastinace, ležel by mi tu nebožák srolovaný v tubě do příštího jara. Děkuji.

Měla bych si to totiž už konečně zapsat za uši. Jednou píšu fantasy a v rámci konce matení nebohého čtenáře bych měla začít nazývat věci pravými jmény. Jednou je to magie, M A G I E! A pokud si ji začnu racionalizovat tak moc, až se z ní kouzelno vytratí, prostě magická být přestane a já ke své hrůze zjistím, že píšu jen o bandě praštěných schizofreniků se zájmem o ezoteriku, které sleduje nějaký šílený věděc. A vždyť to jsem přece nechtěla, ne? Můj hlavní impulz ke psaní je tvoření něčeho kouzelného. Všechno to řešení společenských a kulturních věcí je pořád jen nadstavba téhož. Impulz je pořád někde mezi Sofií a tahání světa z klobouku a kouzelného stropu v Bradavicích, v jehož existenci musíme prostě věřit, aby nám nespadl na hlavu. Tažke ještě jednou: člověk, který kouzlí, je kouzelník. To, co provádí, je magie. Když to provádí, tak opravdu KOUZLÍ. A ano, je to ukázkový příklad definice kruhem a o to tu právě jde. Tak proč mám tik v ruce pokaždé, když mám někam napsat, že je někdo kouzelník? Proč nad tím třikrát uvažuju, než to udělám, a pak to předkládám okolo jako důkaz velkého sebepřekonání? Proč dělám to samé s upírem, s vědmou, s vlkodlakem, se šamanem? (U upíra se vedle tiku přidá i svrbění vzadu za krkem) Pokrytecky se schovávám ze nejasné popisy a náznaky, aby to tak nějak vypadalo seriozně, ale jenom tím mlžím. Místo abych zakrývala mezery v logice příběhu, mlžím v něčem, co jsem přijmula za fakt naprosto racionálně a napsala si do poznámek k příběhu i postavám. Tenhle tam má napsáno upír, tahle je kouzelnice, ten zase šaman, tohle je černokněžnický rituál. Tak to prostě je. Po dlouhém procesu odstranění generalizačních nálepek typu "princezna" se budu muset zase naučit je používat. Prosím, Ježíšku...

Hrdina je nadřirozená potvora - hm, a co s tím?

Roztrhl se s nimi pytel a teď postupně padají z nebes. Mít za ústředního hrdinu někoho s upířími tesáky, vlčími chlupy nebo třeba jenom elfíma ušima je jásná karta a záruka, že to tedy bude charakter, který se čtenářem pohne. Když si totiž pohráváme s myšlenkou na někoho nesmrtelného, kdo už toho přece tolik viděl, na někoho tak divokého, že i s lidským tělem zvládne jinému ukousnout hlavu, hrajeme na strunu lidských fantazií. Někdo tak dokonale dlouhověký musel vidět a zjistit věci, o kterých se nám ubohým ani nesnilo. Musíme ho hltat, sledovat každé jeho slovo. Někdo s takovou zvířecí divokostí přece musel prožít něco úchvatné, skutečné emoce, ne to naše ubohé plácání. Co když bytost stará staletí přišla na tu otázku života vesmíru a vůbec? Co když ten divoký a nespoutaný jako jediný dokáže prožít nějaký ten velký CIT? Povznesl se nad společenské zábrany, co je lákavější? Jako by tu byla představivost čtenářova, jeho sny a ideály, pomalu důležitější než cokoliv, co si uplácá na koleni autor. Ta hra s fantazií a touhami se tu odehraje úplně sama a stačí jí tajemný náznak, který přece nikdo nemusí tak úplně chápat. 

Když to ale vezme člověk vážně a opravdu hodlá stvořit postavu, která snad tyhle všechny karty má, nehraje si ani tak hru s fantazií, jako spíš narazí na její hranice. Když se podíváme na tu ošemetnou otázku vhodné délky lidského života, narazíme zřejmě na názor, že přístroje nepřístroje, nejspíš ani lékařsky nepůjde prodlužovat do nekonečna. A nejde tu o fyzické opotřebení. Lidské myšlenky se před tou představou nekončícího tekoucího života tak nějak zastaví. To přeci nejde, tam za ten obzor už přeci vidět nemůžu. Z toho by se člověk prostě zbláznil. No, a co když nezbláznil? Co když by tu pořád nějakým nedopatřením byl dál? Co s takovou postavou? Všechno ví, všechno zná a narodila se dávno před tím, než vznikl biograf.

 Mám za sebou jeden takový roleplayový experiment, který mi v tomhle kontextu vytanul na mysl. Upírka, tělesný věk tak kolem sedmi, duševní 350. Panenky by už všem nejradši omlátila o hlavu. Postava ohraná a použitá, ale proč si ji nezkusit zahrát v rámci dvoudenního příběhu Dračího doupěte.

K čemu došel experiment? Že se vypravěči ani po úporné snaze nepovedlo postavu namotivovat na nic jiného, než na záchranu vlastního zadku. Měla historii, ale co s ní asi, když už je táák dávno a lidi už se kolem třikrát vyměnili. Nakonec se stejně znuděnou kumpánkou zničila jedno cirkusové představení, okradla principála a počmárala mu papíry naivními dětskými malůvkami, zabila ve spánku kněze a naaranžovala to jako velmi absurdní a komplikovanou  nehodu s nožem na papír (který dopadl jednou a pak ještě sedmrát přesně na místa velkých tepen) a pak uspořádala s matkou představenou kláštera snový holčičí čajový dýchánek i s medvídkem Tadeášem a panenkou Valentýnkou, na jehož konci se z nebohé paní navečeřela. Nic z toho nemělo žádný jiný účel, než dělat paseku z nudy. Z nudy postavy, nikoliv hráče. Zabít takovou postavu.

Závěr experimentu i studie? Bohové všech světů díky, že nejsem ve škole. Nejspíš uvědomění si, že psát o nadpřirozených postavách, jejichž zkušenosti převyšují naše stonásobně, je pěkná pakárna. Jakákoliv snaha o realističnost bude vždycky na vodě, protože pracuje spíš s představami, než s čímkoliv reálným. Zasadit je do příběhu není záruka vůbec ničeho. Naopak, je to horká půda. Když je člověk používá, automaticky tím nejspíš vystaví na odiv svůj vlastní postoj k životu jako takovému. Postavy můžou mít spoustu názorů, kterých se může jejich autor hrdě zříci, pohlásit, že tohle jen okoukal, tohl někde vyčetl. Když se ale pohybuje na téhle hranici, zřejmě opravdu nemá v ruce víc než vlastní názor. Tak co, jak že to vypadá myslící tvor, kterému je přes pět set a k snídani si servíruje nezletilé panny?

Tvářní a beztvářní

Nejhorší jsou takové postavy, se kterými už léta pracujete, znáte je jako své boty a přece nemáte ponětí, jak že to vlastně vypadají. Znáte jejich oblíbenou barvu, víte, s kým si hrávali jako malá škvrňata, ale místo tváře mají prázdnou placku. Je to jako u postav ve snech. Moc dobře víte, kdo jsou zač, ale chybí jim tváře. Možná by se to dalo brát jako vstřícný krok směrem ke čtenáři, kterému potom nepodsunujete svoji ideální představu, ale umožňujete mu vytvoři si vlastní. Potíž je, že tohle není žádné vstřícné gesto, to je prostě pusto a prázdno. Když potom takovým postavám chcete dát tvář, stojíte před nesmírně těžkým úkolem. Vždycky vám na té čmáranici bude něco strašně nesedět. Mám takových kreseb, které předstírají, že jsou nějak postava, plný šuplík. A ven je tahat nehodlám. Stejně tak většinou netahám ani starší skicy postav tvář majících. Měly by z toho chuděry šok. Připadaly by si jako pod neustálým vlivem mnoholičného lektvaru. Bobtnaly by jim tváře, vypadávaly chomáče vlasů, břicho a dekot jim ze šatů vylézaly a zase se tam vracely. Chuděry. 

Lisette, hlavní postava mé novely, je toho jasným důkazem. Ona i její tatík existují dlouho, opravdu dlouho. A zatímco velevážený pan Brummel se takřka nezměnil, Lis je pod vlivem mnoholičného lektvaru velmi přavidelně. Kdo přijde s nějakou psychologickou teorií, toho majznu přes prsty. Byli jste varováni.

Původně byla střeštěnou osůbkou s cilindrem na hlavě a ve vypasovaném kabátku. Vlasy jak pokroucený ostnatý drát.

Potom zjemnila, oblékla červenou

Přebarvila se na hnědo

Stala se velmi upnutou.

A potom změnila styl a podlehla módě zkracování. Tohle je ilustrace k pokračování fénixe tak necelý měsíc stará, takže aktuální a doufám, že už finální podoba. Kde o ty vlasy chuděra přišla, na to se mě neptejte. Ani u holiče je nemohla oplakat. Prostě je najednou neměla.

Podotýkám, že během té doby sotva zestrárla. Postavy mají krutý život. Většina věcí se jim stane ve chvíli, kdy nežijí.

Když se na to tak dívám, je možná lepší být postavou bez tváře. Potom se s vámi totiž podobné vylomeniny dít prostě nemůžou. Ale zase je tu ta nejistota. Autorova i postavy. Zvlášť je-li postava svým vzhledem nějakým způsobem zvláštní. Víte, že je. Ty její oči, děsivé a bez duhovek. Má nezdravou pleť, jako by byla nemocná. (To se upírům stává.) No jo, ono je to hezké, ale samotný zvláštní znak ještě jednoznačně nepodmiňuje, jak se budou k postavě chovat jiné postavy. A jak si to představíte vy, strašně kreativní autor, kterému zase něco někdy padlo na mysl, když oči neoči a pleť nepleť vidíte z té osoby jen beztvarý obličej. Ale u ostatních postav se předpokládá, že budou vidět víc, že? Minimálně pro ně by to chtělo mít něco před očima. To něco, co má ve fikčním světě před sebou každý poslíček, když na vašeho extra divného divňouse natrefí, pokud možno.

Lord Hengist je zářný příklad takové postavy. Je králem nově vzniklého království Ravie, zvolený provoláním místní šlechty. Syn lidského rytíře a démonky, na kterou natrefil kdysi v zajetí a sdílel s ní celu. Pudy jsou mrchy, sdílíte-li prostor třikrát tři metry. Vychován otcem, schopnosti matky má někde pod povrchem a občas bouchnou. Rytíř se smyslem pro čest a démonickou dbalostí na sliby a přísahy. Prostě good guy. Jen má promodralou pleť po obličeji vystouplé žíly a jaksi mu chybí duhovky. V exilu pochytil něco z orientální kultury, která se jinak v okolí nijak zvlášť nenosí. Místo u kulatého stolu hostí svoje léníky na naducaných polštářcích a nechá u toho kolovat vodní dýmku. Jak to vypadá? Momentálně nějak takhle. Dostal tvář po třech letech. A až na pátý pokus nevypadá jako podivné zvířátko nebo promrzlá verze Aladina.

Je to střípek mezi beztvářnými postavami. Mám totiž obavu, že někteří z nich tvář nedostanou nikdy. Otázka je, jestli se o to vůbec snažit. 

Akce a gradace

Filmová produkce nám přinesla zajímavý trend. Tedy, budeme předstírat, že to byla filmová produkce, aby se nám myšlenka nerozmělnila do ztracena. Ten trend se nám pokouší vtisknou myšlenku, že správný příběh má postupně gradovat v dramatické vyvrcholení.  Má zrychlovat a zrychlovat. Věty se mají zkracovat, mizet omáčka okolo. Dialogy se mají měnit v rychlé štěky. Potom "Bum!" Hrdina vyskočí z té hořící hrůzy s vyděšenou čivavou v náručí. On i čivava jsou  v poslední minutě zachráněni, prach si sedá. Obrazně řečeno, takové schéma pochopitelně nelze užít na všechny typy zápletek. A když potom čtenář svoje dramatické odhalení, svoji závěrečnou velkou akci s nahromaděnými informacemi, je konec ochuzený nebo useknutý, uspěchaný či rozplizlý. Je to prostě podvod. A tak hezky to před tím gradovalo a nakonec to vylezlo tak nějak divně. 

Jenže, dámy a pánové, ono je někdy nejdůležitější nevyřčené. Řečeno terminologií literárních teoretiků Kostnické školy (s Mistrem Janem nemá nic společného) jsou někdy prázdná místa to, na co by se měla soustředit čtenářova pozornost. Protože právě tam se v hlavě pozorovatele něco děje. Tam dokáže příběh pohnout svým čtenářem. Donutí ho domyslet si a tím se zapojit do hry. Jeho úkolem přece není jen sledovat podívanou a na konci zatleskat. To by bylo přespříliš snadné. On sám si musí zkonstruovat svůj příběh. A dostane k tomu jen pár stop v textu a ještě více mimo něj, mezi řádky. Postava začala mluvit jinak, něco se stalo, něco je v nepořádku. Proč svým rodičům jenom říká vlastním jménem? Je to rodinný zvyk nebo to znamená, že tam něco není tak docela normální? Tak se zapoj čtenáři a nekoukej jak puk, že součástí knihy není chorobopis, životopis a pitevní zpráva všech zúčastněných. Jestli čekáš, že na konci dostaneš odpověď na všechny své všetečné dotazy, potom jsi lenoch líný. Autor neodpovídá na dotazník.

Pochopitelně tu nemluvíme o nedokonalé amatérské tvorbě ani si ubohý pisálek nehladí ego, které mu nějaký ošklivý kritik pomačkal. Mluvím o moderní literatuře. Je trochu zvláštní, že problematikou líného autora se zaobírá půlka pisálkovské subkultury, ale problematikou líného čtenáře? Ten je přeci jevem rozšířenějším (už pro to, že je více čtenářů než autorů). Jako si liknavý autor vyskakuje, že je nepochopený, skáče i čtenář, že autor odvedl špatnou práci, když nás donutil myslet či, bohové chraňte, domýšlet si a vymýšlet vlastní hypotézy. Přitom je to kniha s gradací a akcí, kterou dočteme, pochválíme zápletku a uložíme do poličky. Druhý typ literatury nás donutím ještě dlouho sedět a nechat kolečka v hlavě cvakat. Zanechá příjemnou nejistotu. Utřídíme si vlastní myšlenky a třeba i přijdeme na něco nového. A takhle získaná informace nám zůstane v hlavě dlouho, mnohem déle než extra originální způsob vraždy a vzrušující divoká honička ulicemi.

Pár tchořích ilustrací k první části

Zcela upřímně umím to mnohem lépe. S obrázky stejně jako s povídkami se to má tak, že se postupem vývoje svého autora stávají čím dál tím méně uveřejnitelnými. Chuděrky díla, jak oni k tomu přijdou? Jsou pořád stejně, ani čárka se v nich nehla a jejich autor se za ně postupně stydí víc a víc, až je schová do šuplete a později se jich při stěhování (dat nebo bytu, je to jedno) takticky zbaví. Snad jenom nadšení rodiče dokáží takové dílko hrdě předvádět a má pro ně váhu tím větší, čím více vody uteklo od vytvoření. A potom rodiče autorovi čmáranice přestanou zajímat a díla ztratí zastání docela.

Kdyby se mi bývalo bylo chtělo (jako že se mi nechce), tak bych bývala byla nakreslita tyhle ilustace znovu. Kreslit to samé pořád dokola ale bavilo možná tak Moneta, který měl podivnou úchylku na most ve své zahradě a tak ho tečkoval a tečkoval. (Byl to impresionista.) 

A stejně, možná to umím lépe, ale pořád mají něco do sebe.