Zcela upřímně umím to mnohem lépe. S obrázky stejně jako s povídkami se to má tak, že se postupem vývoje svého autora stávají čím dál tím méně uveřejnitelnými. Chuděrky díla, jak oni k tomu přijdou? Jsou pořád stejně, ani čárka se v nich nehla a jejich autor se za ně postupně stydí víc a víc, až je schová do šuplete a později se jich při stěhování (dat nebo bytu, je to jedno) takticky zbaví. Snad jenom nadšení rodiče dokáží takové dílko hrdě předvádět a má pro ně váhu tím větší, čím více vody uteklo od vytvoření. A potom rodiče autorovi čmáranice přestanou zajímat a díla ztratí zastání docela.
Kdyby se mi bývalo bylo chtělo (jako že se mi nechce), tak bych bývala byla nakreslita tyhle ilustace znovu. Kreslit to samé pořád dokola ale bavilo možná tak Moneta, který měl podivnou úchylku na most ve své zahradě a tak ho tečkoval a tečkoval. (Byl to impresionista.)
A stejně, možná to umím lépe, ale pořád mají něco do sebe.
(Malá nehoda se vzducholodí, 2012)
.png)
(Diblík, 2011)
(Angela, 2012)
(Gina, 2012)
(Mák, 2012)
Ještě jsem se nerozmyslela, jaký styl vlastně tchořovi sedne. Možná by mu nejvíc slušely naivní ilustrace podobné té za kamenem. Co si myslí plénum?
Žádné komentáře:
Okomentovat