čtvrtek 30. ledna 2014

O míření výš

Možná kdysi dávno, ale rozhodně ne kdesi daleko byla vysoká škola tajemné meta. Dosáhnout vysokoškolského vzdělání znamenalo překročit vlastní společenské postavení a stát se někým důležitým. Kdo neuspěl, pro změnu propadl. Zbyl mu jen pohled na svět nenávratně pozměněný těmi novými informacemi. Vzpomeňte na Villona, údajně prvního z prokletých básníků. Taky mu chudákovi z těch chytrých knížek začaly ručičky odmítat pracovat. Ale to bych celou tu záležitost zlehčovala.
Vysokoškolské studium od té doby pochopitelně prošlo řadou změn. Rozmělnilo se, specializovalo. Má to souvislost s tím, jak se změnila suma informací, kterým říkáme vědecké poznatky. Renesanční člověk dneska může být možná tak doktor, co ve volných chvílích píše básně. Rozhodně k tomu nenavrhuje roboty a neodskočí si sem tam od operace k profesionální kritice moderního umění. Vlastně je rád, že rozumí těm svým nosům, uším, kloubům nebo plicím podle své specializace.
Potom je tu další trend. Můžeme ho pracovně nazvat desakralizace vysokoškolského vzdělání. Student už dávno není klerik, pochopitelně, ale ten trend jde ještě mnohem dál. Rodič s průměrně, nadprůměrně a někdy i mírně podprůměrně inteligentním dítětem najednou získává pocit, že jeho potomek má nárok na vysokoškolské vzdělání a že je to něco, co by navíc měl chtít. A dítko souhlasí, co by také protestovalo, když mu vysoká škola tak hezky prodlouží mládí a nárok na rodičovský servis. Extrémní výsledek jsou potom "studenti," kteří se nechají přijmout na školu jen pro získání výhod, technicky nestudují a po roce či semestru se nechají vyhodit. Tak přesně tam jsme došli od posvátného vzdělání a takřka aristokratické výjimečnosti studenta.
Máme tu společenský trend, kdy se papír na hlavu, malé písmenko před jménem stává vyžadovanou nutností ze spousty stran. Při tom rozmělnění ale přestává být důležité, kde si tenhle papírek ulovíte. Stejně pravděpodobnost, že najdete v té škále oborů s požadovaným vzděláním právě to své, je mizivá. Stejně tak vás si nejspíš zaměstnavatel nenajde, i kdyby jste oba napínali svaly, seč to půjde. A to tu ještě pořád pracujeme s modelem, kdy student opravdu umí to, za co získal písmenka před jméno.
Já vidím vysokoškolské studium jaho bludiště. Zvolíte si obor, to ano. Ale potom máte otevřené pole pro vlastní zájmy a specializace. A když zjistíte, že plán, kteý jste si na začátku vybrali, vám nesedí, jaký je problém změnit mustr? Vždyť co je lepší? Odfajfkovat si předepsané za pomoci kliček a úskočnosti, dostat požadovaný papír a mít zase ruce prázdné a hlavu taktéž, nebo se minimálně naučit něco, co se člověku vryje do hlavy jako vytesané, protože to přesně sedí no záhybů jeho mozkové klenby? A potom dle pravidel nastoleného kapitalismu můžete vyrazit do světa hledat toho svého zaměstnavatele. Raději s hlavou vytvarovanou dle vlastního uvážení než prázdnou.
Máv, máv, maminko. Myslím, že takhle to bude lepší. Tohle bych ze sebe nevykoktala, ani kdyby ses mě stokrát ptala, proč že to chci skončit s oborem, který už mi visí na noze jako vězeňská koule skoro rok a držím se ho vlastně jen z vlastní umíněnosti. Spíš pro ideu než pro hodiny v lavicích.

Žádné komentáře:

Okomentovat