Koňské podkovy dosedaly na kamennou cestu a vzduchem se nesl jejich
ustálený klapot. Připomínal hudbu, klidnou a houpavou. Uklidňoval. Spolu
s kodrcavým pohybem dřevěných vozů vytvářely zvláštní atmosféru klidu.
Kolona se táhla po královské cestě jako had. Sama však jakoby se nehýbala.
Jakoby to byl svět, kdo se pomalu šinul okolo, zatímco se vozy pravidelně
pohupovaly a kopyta klapala. Děvče, které sedělo na kraji jednoho z nich,
houpalo nohou do onoho neuvědomělého rytmu. Malá rolnička, kterou si ozdobila
kotník, celou tu tuláckou symfonii jen dokreslovala.
Vlastně ani nevěděla, kdy to tak začala vnímat. Že klan stojí a svět
kolem se mění. Trvalo to měsíc nebo rok? Najednou tu ten pocit byl spolu
s tím, že je to tak správně. Byla Romunkou. Co bylo před, nebylo důležité.
Vyhoupla se na žbrlení a slastně
si protáhla ztuhlé nohy. Penízky, drobné kovové plíšky, kterými měla posázený
pás, hlasitě zacinkaly, když její bosá chodidla dopadla na kamennou cestu.
Potřebovala se protáhnout. Z hodin prosezených na dřevěné pryčně byla celá
rozlámaná. A načechraný polštářek, který si na „své“ prosluněné místečko
přinesla, jí příliš pohodlí nedodal. Měla ráda královskou cestu. Oblé, hladké
kameny, ze kterých se sestávala, zajišťovaly to největší pohodlí cestování,
jaké mohlo Terridské království nabídnout snad s výjimkou vzducholodí. Ale
pohyb vzduchem, to nebylo nic pro Romuny. Na to měli příliš rádi svou pevnou
půdu pod nohama.
„Copak, slečinku omrzelo slunění?“ ozvalo se za ní.
„Chci dneska v Bastii tancovat. A to půjde těžko, když bude ztuhlá
jak kus prkna,“ usmála se a zatočila se na místě. Široká sukně ozdobená
spoustou pestrobarevných šátků se kolem ní roztočila.
„Co tomu říkáš, Ronnie?“ zeptala se mladíka, který se i se svým koněm
mezi tím přidal po její bok.
„Že ještě pár těch vlajících nesmyslů a budeš vypadat jako stan,“
ušklíbnul se. Děvče se uraženě zapitvořilo. Mladík shlížející na ní z mohutného,
huňatého koně se však jen usmíval. Sdílel její prosluněnou náladu.
„Chceš se projet?“ zeptal se Ron a natáhl k děvčeti ruku „Když vyjedeme na támhle ten kopec, uvidíme
město.“
-0-
Bastie, město zlata a šperků. Leželo na úpatí hor, kterým vděčilo za svou
slávu. Hory však poslední dobou vydávaly své bohatství už jen nerady a po
troškách, tudíž to s onou slávou nebylo tak horké. Helga věděla, že
většina šperků, které nabízely stánkaři na trzích i náměstích, jsou jen
obarvená sklíčka s trochou pozlátka. K Romunům země mluvila. Dokázali rozeznat kámen vytvořený kouzlem hor od produktu lidských pecí. Taková znalost
byla sice Helze prozatím odepřena, to ale neměnilo nic na tom, že prostě
věděla. Věděla a přes to jí z té blyštivé nádhery přecházel zrak. Dokázala
potlačit i úzkost, kterou jí probudila v srdci blízkost Heleapole. Tak
dlouho už nebyli ve větším městě!
Teplý jarnní vzduch prozářily kovové plíšky a barevné konfety. Helžina
sukně se točila za cinkotu tamburín a rolniček. Bosé nohy tančily po prašném
náměstí v obchodní čtvrti a zanechávaly za sebou stopy podobné těm
kmitajících pavoučích nožiček. Romuni uměli roznášet smích, když to bylo
potřeba. A smích potřeboval každý. Jen se nějak neuměl smát, když k tomu
člověk nepřidal trochu těch konfet a rolniček.
Penízky na Helžiných bocích se zavlnily. Tohle milovala. Byla tanečnicí,
vždycky jí chtěla být. Měla to v krvi. Tváře diváků se jí měnily
v jednu rozmazanou šmouhu. Nezáleželo na tom, že jejich dychtivý pohled
nepatří ani tak jí, jako Mini tančící vedle. Že ona byla ještě pořád příliš
drobná a příliš dětská na to, aby jí někdo opravdu hltal pohledem. Mohla tančit a být volná. Cítit vítr, vidět
barvy, poslouchat tep vlastního srdce. Když tu… sykla bolestí, jak se jí do
nohy zarylo cosi špičatého.
Chodidlem jí projela bolest tak ostrá, že se jí na chvíli zatmělo před
očima. Musela na tu věc našlápnout opravdu silou. Cítila, jak jí teplá krev
stéká po obnažené noze, kterou instinktivně zdvihla do vzduchu. Najednou viděla
tváře diváků až příliš jasně. Její roztančený svět se zastavil. Prostor se
smrštil a roztáhl. Zalapala po dechu a
cosi jí sevřelo útroby. Spíš cítila, než viděla, že Minerva vedle ní ustrnula
v půlce pohybu. Nepodívala se na ní. Otočila se a pajdavým krokem opustila
onen plácek, který znamenal malé místo na slunci, nechávaje za sebou
v prachu krvavou cestičku.
Rozplakala se. Ani vlastně nevěděla, proč. Snad by to dokázala svést na
bolest. Spíš to ale souviselo s faktem, že krvavé šmouhy v prachu
ušpinily ten její fantaskní svět světel a barev. Zkazila to. To ona to celé
pokazila a nepochybovalo o tom, že jí to dá Minerva řádně sežrat. Možná i
přijde o své místo v přední řadě. Půjde zase někam do stínu, kam se nikdo
nedívá. Bude dělat jen kulisu tomu velkému divadlu!
Poraněná noha jí pořád krvácela a rudá tekutina jí špinila sukni. Trvalo
ale dlouho, než byla schopna jí věnovat pozornost. Zavázala si ránu šátkem,
věděla ale, že tohle bude potřebovat péče mnohem víc, má-li někdy tancovat. Se
skloněnou hlavou se vydala směrem k velkému barevnému stanu uprostřed
náměstí. Myšlenka, že se bude muset prodrat tím neskutečným davem, jí znovu
sevřela útroby.
-0-
Na malém, kulatém stolečku hořela dlouhá rudá svíce a z misky
stojící vedle stoupal tenký dým. Voněl jakousi těžkou vůní, která naplňovala
celý prostor stanu a měla zjevně navozovat tajemnou atmosféru. Stará žena
sedící za stolem svírala ve vrásčitých rukou šálek čaje. Byl skoro prázdný, jen
u dna zůstala sedlina s čajovými lístky. A právě jim věnovala žena svou
pozornost. Přitom občas sjela pohledem na mladíka sedícího naproti ní. Byl to
kostnatý čahoun, samá ruka, samá noha a celý ten dojem ještě umocňovala volná košile,
ve které byl navlečený. Vypadala, jako by ji měl po starším bratrovi. Helga
zůstala stát za korálkovým závěsem, oddělujícím část pro zákazníky od soukromé
části stanu, a poslouchala. Nechtěla kazit kšeft někomu dalšímu. Navíc naštvat
si starou Elfrídu bylo něco, o co by žádný soudný člověk, Romun Neromun,
nestál.
„Totiž… můj otec chce, abych narukoval. On, no… on to se mnou myslí
dobře. Já… myslím… myslím, žže jsem prostě slaboch. Ale já… jestli mi
rozumíte…a“ koktal onen mladík. Elfrída pomalu mávla svou vrásčitou rukou, na
které se jí zalesklo pár masivních prstenů.
„Vidím v tobě velkou budoucnost, chlapče. Oblek z drahé látky…
kašmír? A na rukou velký zlatý prsten… počkej chvíli…“ zahleděla se do šálku o
něco soustředěněji „Je na něm nějaký znak… kruh? Ne… má to hrany…“
„Trojúhelník? Není tam trojúhelník?“ ptal se chlapec, který evidentně
ožil.
„No, myslím, že by to moh být trojúhelník,“ řekla stará čarodějnice
pomalu, pohled stále upřený do hlubin šálku.
„Ttten mají ve znaku architekti!“ vykoktal ze sebe chlapec a Helga
viděla, jak se mu rozzářily oči.
„Vskutku? “ zeptala se lhostejným tónem „nu, pokud tomu tak je… Ale bude
to těžké, velmi těžké. Budeš muset odejít, opustit všechno, co jsi znal. A bude
to bolet.“
Chlapci se lehce zkřivil obličej a ošil se „Jjá myslím, žžeto udělám.“
Chlapec se začal chvatně zvedat. Málem přitom převrhl stolek i se svící.
„Děkuju,“ otočil se ještě u vchodu a potom se vypotácel ven. Stanová celta se
zachvěla, když zavadil nohou o její okraj. Elfrída se uchechtla a pomalu
odložila šálek.
„Tak co potřebuješ, Helo? Nebo jsi sem jen přišla okukovat moje fígle?
Myslela jsem, že ty jsi tu spíš přes to natřásání sukýnkou,“ obrátila se na
dívku. Děvče pomalu vpajdalo dovnitř. Noha ji bolela jako ďas a onu bolest
začalo doprovázet i pálení. Pohled měla upřený na pestrobarevné koberečky a
její obličej dostával sytě nachovou barvu.
„Aha, no tak se posaď. Někdo by měl vám treperendám konečně vtlouct do
hlavy, že nemáte hopsat bosky,“ zamračila se stará čarodějnice.
Helga se mlčky usadila na malou dřevěnou židličku, kterou jí ten mladý
čahoun gentlemansky vyhřál, aniž by o tom věděl. Elfrída se zvedla a zatáhla
stanovou celtu, aby ji nikdo další nerušil.
„Tak ukaž,“ vyzvala dívku. Helga zvedla nohu a odmotala šátek.
„Ty jsi mi trdlo, to jsi tam zase poskakovala jak poplašená koza, žejo?
Co tak mlčíš? Co tak vím, tak jindy máš vyřídilku celkem slušnou.“
„Já…“ dívka jen polkla a zavrtěla hlavou. Chvíli mlčela a hleděla před
sebe. Snažila se nevnímat svou nohu, Elfrídu ani nic jiného. Hleděla na modrý
šálek na čaj. Byl pokryt různými pro ni nesrozumitelnými značkami a ještě se
z něj lehce kouřilo. Elfrída jen zavrtěla hlavou a zkonila se
k dívčině zranění.
„Opravdu to umíte?“ zeptala se Helga najednou.
„Co jestli umím?“ zavrčela Elfrída, která jí právě vyndávala z rány
drobné úlomky skla.
„No vykládat budoucnost. Opravdu jste viděla toho kluka jako architekta
v kašmírovém kabátě?“
„Ne, ale viděla jsem, že je pod tou košilí samá modřina. A taky jsem ho
poslouchala.“
Dívka na ní nechápavě pohlédla a stará čarodějnice si jen krátce
povzdechla. Ruka s pinzetou jí na okamžik klesla.
„To on chce být architekt. A
potřebuje se zbavit svého otce. Já mu jen pomohla na to přijít,“ řekla jí a
vrátila se zpátky k její noze.
„Ale to je podvod!“ zamračila se Helga.
„Říkat lidem, co potřebují slyšet? Ne, zlatíčko, tomu se říká pomoc. A
někdy ta největší, jakou můžeš dát.“ Helga se ale pořád mračila.
„Ten kluk mezi ty teoretické blázny z Heleapole zapadne. A jednou si
ten kašmírový oblek stejně pořídí, i kdyby na to měly padnout všechny jeho
úspory, prostě proto, aby naplnil věštbu. Jen, když něčemu začneš věřit, můžeš
to proměnit ve skutečnost,“ pokračovala Elfrída.
„Takže všechny ty řeči o magii a o koloběhu života, o rovnováze…“
„Jsou pravdivé, jen ve většině případů nejsou vůbec potřeba,“ dořekla
Elfrída netrpělivě. Helga se na okamžik odmlčela. Jen se mračila na ten malý
porcelánový hrneček.
„A když z něj teď vlastní táta vymlátí duši?“ zeptala se po chvíli.
„Tak je lepší, když umře pro něco, co chce on, než pro něco, co chce jeho
otec nebo náš milostivý král,“ odfrkla si čarodějnice a dotáhla poslední uzel na
jejím kotníku.
„A ty bys měla myslet spíš na rolničky a šátečky, nemyslíš, slečinko?
Jenom se ti z toho udělají vrásky na té tvé hezounké tvářičce. Nech
starosti nám vrásčitým.“
„Myslíte si, že jsem hloupá?“ zeptala se Helga uraženě.
„Ne, myslím si, že jsi mladá, ale ve většině případů v tom není rozdíl.
Tak padej.“
Něco v té poslední větě přimělo Helgu uvědomit si, s kým že to
vlastně mluví. S čarodějnicí Elfrídou nebylo vážně radno se o něčem hádat.
Sklonila hlavu a poslušně vyklopítala ze stanu. Elfrída se posadila zpět za
svůj kulatý stolek a zamyšleně vzala malovaný šálek do rukou. Stále stejné
otázky, stále stejné odpovědi.
-0-
Kolona vozů se táhla po královské cestě. To krajina se
měnila, ona stála. Od Heleapole je dělilo pár menších městeček. Tanečnice Helga
seděla na dřevěné pryčně, nohu ovinutou obvazem opřenou o žbrlení.
Poklepávala s ní do rytmu cest. Zamyšleně si pohrávala
s pramínkem plavých vlasů. Minerva
za ní byla. Místo očekávané přednášky na téma zkaženého kšeftu to však
vypadalo, že o ni má upřímnou starost. A doufala, že v Heleapoli si už
zatančí. Helga taky doufala, i když jí ta představa pořád vyvolávala bolest
břicha.
Bylo by hezké umět číst budoucnost z čajového šálku. Potom by věděla, že tahle cesta je ta správná. Nebo by alespoň bylo hezké ve čtení ze šálku věřit. Možná by mohla poprosit Elfrídu, aby to s ní zkusila. Měla ale pocit, že už by se takovou věštbou řídit nedokázala. Lidé potřebují konfety, aby se mohli smát, a dusivý dým, aby mohli věřit. A ona, ač Romunka, byla člověk. Vyhoupla se na dřevěné zábradlí a lehce stočila svůj pohyb do kotoulu. Kopyta těžkých tažných koní dopadala na oblé valouny královské cesty. Vozy se pohupovaly a rolnička cinkala. Těšila se na konfety, ať už budou poletovat kdekoliv.
Bylo by hezké umět číst budoucnost z čajového šálku. Potom by věděla, že tahle cesta je ta správná. Nebo by alespoň bylo hezké ve čtení ze šálku věřit. Možná by mohla poprosit Elfrídu, aby to s ní zkusila. Měla ale pocit, že už by se takovou věštbou řídit nedokázala. Lidé potřebují konfety, aby se mohli smát, a dusivý dým, aby mohli věřit. A ona, ač Romunka, byla člověk. Vyhoupla se na dřevěné zábradlí a lehce stočila svůj pohyb do kotoulu. Kopyta těžkých tažných koní dopadala na oblé valouny královské cesty. Vozy se pohupovaly a rolnička cinkala. Těšila se na konfety, ať už budou poletovat kdekoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat