"Barbie was designed as the woman that every girl would want to be, and that every man would want to fuck." (Mariel Clayton)
Je krásná a nevinná. Má široký úsměv, velké oči a nikdy si nerozmaže řasenku. Je tak dokonalá. Panenka Barbie se stala ideálem krásy 20-21. století. Vědci si ťukají na čelo. Podle přírodních zákonů by osoba podobných proporcí nemohla dýchat a s největší pravděpodobností by se nedokázala ani vyškrábat na nohy natož pak chodit. Přesto se jí chtěly a chtějí podobat miliony dívek a žen na celém světě. Barbie je symbolem dokonalosti. Je krásná, milá, má hodného partnera, roztomilé autíčko a dům s růžovou střechou. Život panenky Barbie je cosi jako nikdy nenaplnitelný ideál. Nemáme nejmenší šanci na něj dosáhnout a s největší pravděpodobností by nás za chvíli k smrti nudil, ale přes to o něj usilujeme. Je až překvapivé, kolik žen ve středních letech se věnuje budování takového malého kousku dokonalosti v barbie měřítku.
Kdyby tyto dámy, které tráví svůj čas šitím plesových šatů a výrobou miniaturních piškotových dortů, viděly práci Mariel Clayton, dostaly by přinejmenším nějakou ošklivou vyrážku. Přitom jim je vlastně docela podobná. Tato fotografka ale provokuje a dráždí. Ve světě plném bílých skříněk, pohodlných křesílek a spousty roztomilých drobností létají hlavy rychlostí samurajské katany. A panenka Barbie? Ta se tomu všemu stále tak kouzelně směje. Ještě vám to přijde roztomilé?
Pokud existuje nějaká všeobecná hranice vkusu, pak se Mariel Clayton pohybuje někde daleko za ní. Většina jejích děl je morbidní a zvrhlá. Série fotografií zobrazující usměvavou panenku jako sériovou vražedkyni útočí na lidský žaludek až nevídanou silou. Panenka mučí, zraňuje, zabíjí a v očích jí stále září ta nevinná jiskra. Potom zachází ještě dál a zpacifikovaný "materiál" dále zpracovává. Nechutné? To není to správné slovo. Mariel Clayton dohání nechutnost do extrémů a Barbie se stále ďábelsky směje.
Člověk jen fascinovaně mrká a nevěří vlastním očím, kam až je autorka schopna zajít. Otázkou zůstává, proč mrká, respektive co mu brání zavřít oči a zapomenout. Autorka v zásadě neukazuje nic, co by nemohl člověk vidět v jakémkoliv komerčním hororu nebo v drsnější detektivce. Klíč tkví v onom kontrastu. Prostředí, které autorka zachycuje, je ne nepodobné onomu miniaturnímu dokonalému světu dokonalých panenek. Je plné detailů a drobných dekorací. Párek flekatých koťat si hraje s míčkem, v akváriu se třepotá zlatá rybka a na stole leží šálek s čajem. Vidíte malé dítě táhnout po zemi kačera a pak narazíte na tu tenkou cestičku od krve. Je to nepatřičné a šokující.
Mariel Clayton přenesla drsnost světa mezi gumová koťata a načechrané polštářky. Ukazuje násilí, lidskou ubohost a beznaděj na místě, kde působí nepatřičně. Nechává je útočit na onen neposkvrněný ideál všech malých holčiček. A někde tam mezi tahacím kačerem na krvavým nožem najednou ztrácí panenka Barbie svou nevinnost a bezelstnost. Ve tváři má stále tentýž výraz, který jí kdysi vdechnul většinovou populací neznámý návrhář, přes to prošla změnou. Je zvláštní, kolik výrazů může obsáhnout jediná nakreslená tvář v závislosti na situaci. Najednou má člověk pocit, že má před sebou místo ideálu krásy a dokonalosti zosobnění vpravdě kruté vražedkyně. Panenka s rozzářeným úsměvem čistí podlahu či vaří za vydatné pomoci pár roztomilých dětí. Teprve když člověku dojde, co vaří, nebo co se snaží smít ze své podlahy, výraz tváře se promění z klidně bezstarostného na šílený. Stále tentýž úsměv, stále tytéž tahy štětcem.
Obraz Barbie jakožto šílené vražedkyně není jediný, který chce Mariel Clayton světu ukázat. Snaží se postihnout snad všechny formy lidské zvrhlosti a lidského úpadku od nezvyklých sexuálních praktik přes různé formy závislosti až po již zmíněnou vraždu celou škálou různých řádně krutých způsobů. Ukazuje užívání drog, pití alkoholu, zbavení se nechtěného dítěte či sebevraždu. Pomineme-li všechny etické zábrany a city, neukazuje nic, co by dokázalo otrlého člověka dneška nějak zvlášť šokovat. Část nám ukazuje realita, část už si někteří z nás představili dávno před tím, než Mariel Clayton napadlo dát dětské hračce do ruky zbraň (Mimochodem to je také již použitý motiv.). Šokuje jen ta neskutečná absurdita. Pokud usměvavá blondýnka pod vánočním stromkem zavraždí Santu Clause a přitom kolem skoro cítíte vonět cukroví a zpívat koledy, něco musí být špatně. A Barbie? Ta se přeci směje.
Nabízí se celá řada vysvětlení, proč autorka dělá to, co dělá. Většina náhodných objevitelů jejího "umění" ji nejspíš označí za podivně zvrhlou a citově nevyrovnanou osobu se sklony k sadismu. Je však vcelku možné, že se ve skutečnosti snaží poukázat právě na nemožnost uskutečnění onoho velkého snu o dokonalosti. Ten je nereálný už pro ten prostý fakt, že lidem v žilách proudí krev, která občas teče. Že jí je na jejích fotografiích možná až přespříliš, nelze popřít. Sama autorka na svých stránkách tvrdí, že neví, jak svá díla tvoří. Prostě tu najednou jsou. Na její obranu nutno podotknout, že ne všechna její práce se ubírá ve stejně dekadentním duchu. Některé její fotografie jsou velmi jemné až harmonické. Také jí nelze upřít obrovský cit pro detail. Není žádnou sadistickou odpůrkyní panenek, jinak by nemohla věnovat tolik péče přípravě dekorací. Ona sama je zjevně přesvědčena, že skrze své fotografie cosi sděluje.
Nedokáži přesně určit, zda je dílo Mariel Clayton kýčem, podivnou obscénní hříčkou či uměním. Pohybuje se kdesi na hraně a houpe se od fotografie k fotografii. Svou brutálnosti uráží i nebohého Bruta, svou nemravností dělá z většiny obyvatel planety Země zapšklé a upjaté morouse a svou děsivostí předčí s slavného hraběte Draculu. Přes to či snad právě proto zanechává v člověku pocit čisté fascinace. Tato fascinace je spojená s odporem, nevírou a zvláštním pocitem, že na těch tahacích kačerech a usměvavých hlavách v mrazáku něco bude.
Jsme v zajetí touhy po klidu i vzrušení. Chceme koťata a i drsné ženy s pouty v ruce. A když nám obojí někdo naservíruje v hezky úhledném balíku, jen nevěřícně poulíme oči. Mariel Clayton nás z tohoto podivně nesouměrného životního pocitu dokáže vytrhnout s neuvěřitelnou krutostí. Ne, žádnému soudnému člověku se její práce nemůže doopravdy líbit, pokud netrpí nějakou zvláštní poruchou osobnosti. Přesto to však není jen pouhá krutost, kterou představuje. Způsobuje člověku úzkost a podivný pocit v oblasti žaludku, ale také ho dokáže nostalgicky rozněžnit. Ukazuje nám život, který se nám líbí i nelíbí. Až z toho mám pocit, že je snad i náš.
Jste-li povahy otrlé a nějaká ta morbidnost vás nevyvede z míry, nakoukněte. Jen potom neříkejte, že jsem nevarovala. Lidem věku nezletilého to minimálně důrazně nedoporučuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat