Jmenuje se Lady Macbeth z Mcenského újezdu a chtějí ji všichni. Respektive jmenuje se Jekatěrina Lvovna a to jméno po středověké dámě jí přiřknul Dmitrij Šostakovič. Každý si na ní touží sáhnout jako na trpasličí solný sloup v jeskyni nebo na zázračnou plastiku na Karlově mostě. Jediný, kdo jí nechce, je paradoxně její choť, který si ji uvázal na krk z-nějakého-neznámého-důvodu-a-nejspíš-aby-naštval-otce. Ten se nijak netají tím, že by svou ctěnou snachu nejraději někde přirazil ke zdi a starostí o synovo blaho to maskuje snad jen pro formu. Soubor oplzlosti a chlípnosti kolem skleněné klece, který se ovšem neděje pro oplzlost samu, ale pro zobrazení oplzlosti, v čemž vidím zásadní rozdíl. A když na konci jedna z pějic, sehrávající oběť hromadného a velmi explicitně podaného znásilnění, vysekne pukrle hodné vévodkyně, nemůžete než bouřlivě tleskat.
Zkrotit pocity do slov u děl, jako je toto, je věc nesmírně obtížná. Je to jako obdivovat se půvabně uspořádanému aranžmá ze slimáků a červů oblečených do fraku. Scéna byla dokonale čistá a jednoduchá. Což je trochu zvláštní tvrzení vzhledem k faktu, že po ní neustále chodil někdo s koleny špinavými od hlíny. A kdyby koleny! Čistá skleněná klec a všude okolo škvára a špína. A potom vezme uvnitř skleněné klece hlavní hrdinka jednu z mnoha bot a vrazí ji manželovi do oka. Mimochodem velmi nečekaný a osvěžující prvek. Opera málokdy překvapí vzhledem k faktu, že děj popíše dopředu i se všemi zvraty její libreto. 
Co působilo poněkud rušivě, byla zvláštní kombinace temného středověku a technologie spolu s logickými mezerami, které jako bytost racionální prostě nedokážu přejít. Proč jenom tchán šmíruje s baterkou a manžel se vrátí nečekaně v noci domů s pochodní? A kde že se svým milencem toho manžela zahrabali? Ve sklepě nebo na dvorku? Chvíli vše nasvědčuje tomu, že se jedná o sklep, a vzápětí získávám dojem, že chudák opilý svatebčan hledá dle obyčeje slavnostně zakopané pitivo na dvorku. A jak se, u všech druidů, dostal opilec na policejní stanici s mrtvolou na zádech? Chápu, chápu, opilý má dva anděly strážné a sílu mohutného býka. Pokud tento poněkud úsměvný prvek dotáhnout do dokonalosti ono zdání absurdity a marnosti snahy o pochopení, potom dostálo svému účelu. Nechápu, nechci chápat. Cítím se zhnusena a otřesena. A tak to má být.
(Lady Macbeth z Mcenského újezdu - Dmitrij Šostakovič, Het Muziektheater, 2006)
Žádné komentáře:
Okomentovat