Karel Čapek - Leoš Janáček - Václav Kašlík. Dlouhý řetěz jmen nese myšlenku. Už onen fakt, že si ji mezi sebou autoři předávají, značí, že je určitým způsobem vyjímečná a nadčasová. Řetězení autorů ji zajisté pozměnilo. Dalo by se tedy říci, že to, co zůstává, je námět. Jedna žena proplouvající staletími a měnící své jméno, která se jako onoho posledního stébla drží monogramu E.M. a zpěvu. Člověk potřebuje něco, co mu dává pocit vlastní soudržnosti, umožní mu cítit se stále sám sebou. A právě to pro dávnou krétskou pějici představují ona dvě písmena. Zamrzla v čase, přesto se nezdá, že by byla zcela chladná. V těch velkých očích, originálně patřících Vlastě Fialové, je emocí snad až přespříliš. Zračí se v nich všechno, o co osudem přišla. Jakoby její staletí trvající život vedl ke svému vrcholu a táhlý spor dvou rodin řešící se v zaprášeném archivu nebyl příčinou jejího pádu, ale součástí soukolí.
Karel Čapek psal o nesnesitelnosti nesmrtelnosti, o tom, že věc, po které lidé tolik prahnou, vede jen do neštěstí. Janáček se soustředil na portrét osudem stíhané ženy. Operní pěvkyně v hlavní roli jako by přímo nabádala k převedení příběhu do opery. Karel Kašlík vedle nich působí jako zprostředkovatel. Předává obraz převedený na filmové plátno. Nápaditě pracuje s obrazem, s odrazy zrcadel nebo motivem kruhu. Převedeno do jazyku symbolického by se dalo říct, že se nám tím snaží naznačit, že se cosi uzavírá. Snad onen osud. A že odraz v zrcadle házející záblesky na stěnu není také bez hodnoty. Podobné analýzy je však nutno přenechat hlavám povolanějším, má-li k ním vůbec docházet. Dílo totiž působí na člověka dostatečně úderně ve své celistvosti, jako portrét jednoho blyštivého neštěstí. Ne, když hlavní hrdinka rádoby cynicky prohlásí, jak málo se za ta staletí stará o své mladé, nevěřím. Snad kdysi pro vlastní dobro chtěla, ale cit člověka dožene.
(Věc Makropulos, 1966, režie Karel Kašlík)
Žádné komentáře:
Okomentovat