Když vás ke knize přivede film, bývá to bráno jako známka vyloženě špatného přístupu k literatuře. Vyznavač knih má přece toužit po tajemstvích skrytých za písmeny. Nemá přijít okouzlen hezkým obrázkem, jehož působení si chce prožít znovu a do hloubky. Příběhy za obálkami knih mají ale tu základní nevýhodu, že jsou utopené v poličkách a oslovit nás můžou snad jenom názvem, anotací a někdy naprosto neodpovídající obálkou. Ale úvaha nad knižní propagací a distribucí není tématem článku.
Interview z upírem se stalo filmovou klasikou, je přirozené dostat se ke zdroji. Jestli však čtenář, který sáhne po kližní předloze, doufá ve spoustu šelmovského cenění zubů, a té správné kruté upířiny, nejspíš bude zklamán. Hlavní hrdina, upír Louis, se rád dívá. Podle Armanda by vydržel klidně v malé temné cele s jednou svíčkou třeba celé roky a jen by na tu svíčku civěl. Pořád by v ní viděl něco nového a nového. Když si takového hrdinu zvolíte za vypravěče, navíc v ich formě a se zachováním perspektivy onoho interview, o šelmách se toho moc nedozvíte. Za to se dozvíte, kam kdy a jak svítilo světlo. Komu utvořilo svatozář, kdy čí tvář ponořilo do tmy. Víte, kde rostly palmy a spostu dalších detailů z Louisových procházek, kdy chodí po světě a přemýšlí. Jestli někde brala paní Meyerová inspiraci pro své kultovní věčně civící upíry, možná to bylo právě tady.
Louis je melancholický vypravěč. Asi chodí po světě pěkně pomalu, nebo mu to tak připadá, a jestě pomaleji se dívá. Jako by se pohyboval v mlze, díval se zmateně na svět a tápal, ústa otevřená, nepřirozené upíří oči pořád zírající zdánlivě do prázdna. Takový je hlavní hrdina. A potom udělá něco děsně rychlého a najednou má nějaký nebožák díru v krku. Občas, většinou jen vnímáme někde na pozadí, že zabíjí lidi a zatěžuje tím vlastní svědomí. Jeho cesta je hledání smyslu, Boha v jeho slovníku. Je to ztracená figurka ztracené generace. Strašný masochista tenhle pán, i na vkus kolegy melancholika.
Celý příběh je silně zatížený právě tímhle pohledem vypravěče. Potom je těžké přesně říct, kde s zatím schovává autor. Co to vlastně chtěl Louise předat mladému novináři? Jak zbytečný je jeho život? Jak zbytečný je život obecně? Že smysl není, že smysl je nesmyslné hledat? Je to ale tragická figura tenhle Louise. Marnost nad marnost.
(Mimochodem, jestli čekáte, že ve vás kniha vzbudí smyslnou představu, jak se vám tenhle pán začne někde dvořit v temné uličce, tak NE. Obálky jsou ulhané, nikdy nevěřte obálkám.)
Žádné komentáře:
Okomentovat