Jelikož dnes přišlo konečně i slovní hodnocení soutěže O Dračí řád, je na čase vytáhnout mou malou Trudy ven ze šuplíku. Jistě a pochopitelně vůbec není malá, rozhodně jsem ji nechtěla urazit. Ten přívlastek označoval jen mou náklonost. Je velká a dospělá a hezká a inteligentní a ... (Když vás nějaká postava straší, je lepší to nepokoušet) Patří jí sedmnácté místo v literární soutěži O Dračí řád, a jelikož míst nebylo sedmnáct, ale třicet devět, snad je to důvod ztratit s ní chvilku času. Svrběly mě prsty do oprav, ale nakonec jsem ji nechala, jak byla. Už nikdy nebudu povídku do soutěže finišovat s deadlinem (Jo, jasně, teď tu o třech kůzlátkách).
-0-
Když
zahlédl ten jeho špičatý nos ve dveřích, tušil, že z toho budou problémy.
Vždycky byly. Už když byli malí kluci, věštil tenhle světlovlasý cápek potíže
všude tam, kam se vrtnul. A že tentokrát zavětřil vzduch policejní stanice, špatně
větrané a čpící sušícími se botami a svršky, na tom nesešlo. To místo ho před
malérem těžko ochrání.
Jeho
kamarádíček se přesně dle očekávání s pitvořivě hranou ledabylostí ploužil
přímo k jeho stolu. Byla to přímost včelího tanečku, ale to mohlo Harryho
těžko ošálit. Od setkání s recepční u dveří minul hned tři volné strážníky.
Harry se mračil, až se mu husté zrzavé obočí spojilo na čele do jedné přísné
linky. Říkali mu, že tak vypadá starší. To v jeho případě znamenalo
vypadat přiměřeně svému věku.
„Nazdar
Čahoune,“ pozdravil ho vetřelec. Mávl dlouhou paží, ale v nějaké té
přátelské plácané mu zabránila úřednická přepážka, která je naštěstí
oddělovala. Způsobně se tedy usadil na židli a své opičí hnáty zastrčil do
kapes, aby mu nepřekážely. Zjevně totiž jinak uměly jen ochable viset podél
těla a kývat se v plouživé chůzi. Zářivě se na Harryho usmál.
„No
nazdar,“ zamumlal oslovený a štěstí z náhlého setkání z něj při těch
slovech tryskalo jako vodní gejzír. Potom stočil oči zpět dolů ke svým
lejstrům. Naivně zadoufal, že ho lhostejnost odradí od čehokoliv, co se chystal
udělat.
„Kdo
ti dneska šlápnul na kuří voko?“ ptal se světlovlasý mladík a zatřepal hlavou.
Na stůl i složky s papíry dopadla přes přepážku sprška drobných kapek.
Venku pršelo. Harry práskl deskami o stůl.
„Hele,
Franci, o co ti de? Co chceš?“ štěkl po něm.
„No
coby. Sem svobodnej vobčan a du nahlásit krádež,“ řekl Franc. Harry se
nevěřícně uchechtl.
„Ukradli
mi zlatý prase,“ pokračoval zlodějíček líně a protáhl se na své židli, jako by tam
snad seděl pár hodin a nesmírně ho to otravovalo.
„Jdi
si dělat šaška z někoho jinýho. Mám práci,“ utrhl se na něj Harry.
„Ne
vážně, byl to výstavní čuník. Mayflowerskej zlatej vepř, šampion ligy. “ Harry
na něj pohlédl úkosem. Nevěřícně se zašklebil.
„Jo,
jasně. Tys byl vždycky duší zemědělec. Sem rád, žes konečně našel svou
přirozenou tu… podstatu,“ poznamenal sarkasticky.
„Drž
pec, nerozumíš tomu. Tak sepíšeš se mnou hlášení? Nebo snad nemáš svoje
služební povinnosti?“ ptal se s úšklebkem. Harry se na něj mračil.
„Taky
můžu zkusit tvýho šéfa,“ zavrněl jako dobře nakrmené kotě. Mladý strážník si
povzdechl.
„Oba
víme, že jdeš za mnou, protože chceš mě, ne mýho šéfa.“ Natáhl se ale pro
příslušné lejstro. „Takže jméno?“
„Antoinette
Renegat, královna terridská,“ odvětil Franc a vypjal hruď. Harry nevěřícně
zavrtěl hlavou.
-0-
Když
se za Francem zabouchly dveře, druhý mladík si teprve uvědomil, že to dnes není
poprvé, co ho viděl. Stál ráno na nábřeží opřený o lampu. Bylo to kousek od
Jesenské ulice. Postával tam a zahaloval mlhou z cigarety podnebí už tak dost
zahalené. Harry neměl rád vykuřující povaleče od doby, co se takové činnosti
přestal věnovat sám. Říkal tomu známka dospělosti, ale jak na to tak koukal,
někteří lidé nedospějí nikdy.
On
tam na něj číhal! Chtěl si ověřit, jestli jde dneska do služby. Jiné vysvětlení
ho nenapadalo. Ve Francově případě nevěřil na náhody.
Harry
rovnou založil spis do příslušné složky. Už viděl, jak celá stanice hledá
nějaké hloupé prase, co umí hledat cestu v bludišti. Zvlášť když jeho
ztrátu nahlásí zlodějíček a překupník Francova typu. Zašel do kumbálu pro koště a pečlivě
odstranil všechny loužičky, které po sobě jeho přítel zanechal. Mazal stopy.
Cestou zpátky se srazil s Naďou, jejich sekretářkou. Když ho viděla
s odkapávajícím koštětem v rukou, nechápavě zvedla obočí. Včera večer
vykřikoval, že je to tenhle týden naposled, co mu hodili na hrb úklid. Bylo
sotva deset ráno.
„No
co, někdo tu ten svinčík uklidit musí,“ utrhl se na ni, než stačila říct jediné
slovo.
Harry
Portman sloužil na policejní stanici v Alvertonu necelý půlrok. Hlavní
město za humny a byl tu klid. Centrální správa ho pokládala za část metropole a
místní starousedlíci bouřlivě proklamovali svou nezávislost. Tedy alespoň mezi
desátou a druhou ranní při dostatečném množství medoviny v oběhu. A teď mu do
mírumilovné nudy maloměsta vtrhne Franc jako dávná připomínka něčeho, co už
vzal dávno proud řeky Etamíny, štítivě se kroutící úzkými továrenskými
čtvrtěmi. Měl by se podívat domů. Zůstalo mu tam ještě pár věcí, o které snad
stál.
Než
ale stihnul tu myšlenku pořádně zachytit a urovnat si v hlavě, kdy a jak
si udělá výlet za sestrou do Heleapole, pár dní se mu rozuteklo doslova pod
rukama. Běžely s všednodenním úprkem. Nakonec však chytil myšlenku do
hrsti. Ve čtvrtek večer učinil rozhodnutí, že svou cestu uskuteční
v sobotu. Byl na sebe hrdý. V náhlém návalu nadšení z plánování
si svůj záměr dokonce zapsal do diáře. Do toho velkého koženého, co ho dostal
od sestry k Svátkům. Poznámka vydržela do pátečního poledne. Musel škrtat.
Ale tentokrát za to vážně nemohl. To kapitán Polanski, šéf stanice, mu
přestavěl program.
Farmářská
společnost v Bowes, malé vsi spadající pod jejich okrsek, pořádala v
sobotu jedno ze svých klání. Harry ze slov kapitána vyrozuměl, že je to pro
pány farmáře velmi důležitá věc. Byla dokonce tak důležitá, že stála hrdým
občanům za stavbu stadionu, aby se ona velká soutěž mohla i v jejich vísce
konat s náležitou parádou. Mělo se jednat o zvířata a byly tam párky a
pivo. A potřebovali policejní dohled nad celou taškařicí, což byla ta část,
která měla Harryho pochopitelně zajímat především. A pivo a párky dávaly celé
té služební povinnosti nárok být za odměnu. To mu neváhal kapitán Polanski
připomenout. Harry ještě nezjistil, jestli se mu ten veselý chlapík zamlouvá,
nebo mu leze na nervy. Milí lidé by neměli lézt ostatním na nervy.
Byli
na místě už brzo ráno. Ochrana tu musela být první i poslední. Počasí využilo
oněch pár dnů k dobru, aby nalezlo ztracený rozum. Obloha byla modrá
s občasným bílým chuchvalcem, takže se dalo předpokládat, že mu ten rozum
chvíli vydrží. Ovšem sázet na aprílové počasí se leckomu nevyplatilo.
Harry
dostal do ruky korbel s pivem a pozoroval, jak se hřiště odívá do
slavnostních fáborů. Pivo mu vrazili hned při příjezdu stejně jako jeho čtyřem
kolegům. Prý pro oboustranně hladký průběh akce. Nestěžoval si. Uvažoval, kdy
nadejde ta společensky vhodná doba jít si pro slíbenou klobásu zdarma.
Jeho
okolí se postupně plnilo barvami, zvuky a pachy. Pro někoho, kdo vyrostl ve
městě, to byly vjemy až cizokrajné, ale ne nepříjemné. Slavnostní háv zbavoval
vesnici hnoje. Ony tajemné závody byly zřejmě společenská událost, při které
mohli okolní farmáři ukázat světu, jak chytrá, rychlá nebo obratná mají
zvířátka. Alespoň tak nějak naivně to pochopil. Byl tu koňský parkúr a jeho psí
obdoba, závody ovčáků a… prasata. Harry o téhle formě zábavy nikdy neslyšel.
Zároveň se ale zdálo, že jsou vrcholem celé akce. Kdyby se mu chtělo sledovat
to opovržení, s jakým by místní hleděli na zvědavého měšťáka, možná by se
na to i někoho zeptal.
Zlaté
hřeby závodů byly zatím vyrovnané v malých ohrádkách stranou zábavy. Harry
se opíral o plot jednoho z výběhů a pozoroval jejich chrochtající obyvatele.
V notýsku se mu hřály dvě ztracené peněženky a jeden nalezený klučík.
Klidné odpoledne. Tak blízko své předtuše problému se na čuníky trochu mračil.
Jak asi vypadá Mayflowerský zlatý vepř?
Od
tribun k němu mířili dva muži. O něčem se dohadovali. Harry je měl
v zádech, ale slyšel křupání kamínčí a hlasy.
„No
tak se nedurdi. Jen se ptám. Říkal jsi přece, jak tě tyhle věci zajímají, tak
jsem si říkal, že druhý pokus…“ bylo slyšet první hlubší hlas.
„Řekl
jsem ne. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
Skřípání
štěrku pod jejich nohama ustalo, jak přešli na pískovou cestičku před prasečími
ubikacemi.
„Nedělej
se. Zajímá tě to. Vidim ti to na očích.“
Vypadalo
to, že jejich pře už nějakou dobu trvá a druhý muž už ztrácel trpělivost.
„Tak
hele Gregore, jednou to vyšlo, fajn. Mám radost. A dělat to znova, to je
výsměch přírodě. Nevyjde to, svině hebne a co potom? Sára už mě tak podezřívá,
že nedělám pořádně svou práci, když jí leží každou chvíli prase nohama nahoru.“
Zastavili
se, zřejmě si všimli nezvané společnosti. Harry se po nich otočil. Oba
znervózněli a vyšší z obou mužů si nejistě přešlápl. Měl na krku
léčitelskou hvězdu.
„Dobré
ráno, poručíku. Jak se vám líbí naše slavnost?“ ptal se první muž. Byl to
urostlý chlapík s hustým hnědým vousem.
„Strážmistr,“
opravil ho Harry a svraštil obočí. S jeho výložkami na uniformě viditelně
o několik šarží nižšími to byla ubohá snaha zalichotit. „Celkem hezké, takové
kuriózní,“ ušklíbl se a odlepil se od ohrady.
„Kuriózní,
co vám na ní přijde kuriózní?“ uchechtnul se vousáč bobře. Harry jen pokrčil
rameny.
„Prostě
tak.“ Šel si pro klobásu. Muži se chvíli drželi tématu podivný měšťák, než se
zase vrátili ke své při. Ten, který byl terčem přesvědčování, otevřel ohrádku a
začal se věnovat jednomu z prasat.
Takže
veterinář a ten druhý? Že by farmář? To nebyla zrovna těžká odpověď. A
veterinář se cukal z policie. Harry se v sobě pokusil vzbudit
správného čmuchala, ale když zjistil, jak velké je to pro něj přemáhání, raději
toho nechal. Kromě klobás objevil u stánku i zelné placky a dole pod tribunami
začali poskakovat malí psíci. Byli to nějací lovečtí teriéři, roztomilí a
flekatí. Pár copatých děvčátek tam s nimi předvádělo doslova psí kusy.
Když
se u vysokého stolku cpal plackou, chřaplavý hlas z hasičského rohu právě
oznamoval další bod programu. Ovčácké klání. Majitelé prasečích šampionů se
mezi tím měli dostavit k registraci. Harry položil prázdný talířek po
placce obsluze na okénko a vydal se nahoru na tribuny. Slyšel jednu farmářskou
rádobypaničku, jak před pár hodinami říkala, že na ovce je nejlepší pohled
seshora. Taky nebylo potřeba se vystavovat nebezpečí, že se dole nachomýtne ke
ztrátě nějaké ubečené potvory a bude ji tu muset nahánět.
Prodíral
se davem po schůdcích z valounů a díval se po nějakém volnějším místu
k sezení, kde by mu nehrozilo, že mu v klíně přistane cizí klobása a
na hlavě čísi pivo. Opravdu mezi čnějícími hlavami zahlédl malou proláklinu.
K jeho nesmírnému rozčarování to ale byl spíš nucený kroužek kolem
lidských těl k sobě až příliš přitisknutých.
„Tak
naval prachy, ty sketo. Estli ta tvoje svině závodit nebude, naval a fofrem!“
Jeden muž držel pod krkem druhého, čemuž se snažil zabránit třetí držící je oba
za flígr. Harry v napadeném poznal farmáře, se kterým mluvil dole u ohrad.
Nahmatal píšťalku. Ostrým hvizdem se snažil dovolat kolegů. Následkem byla
ulička, která se před ním vytvořila a vedla přímo k mužům. Sáhl tedy po
obušku.
„Co
se to tady děje?“ ozval se. Jménem zákona mu nějak uvízlo v krku.
„Hele,
mladej, je tu fizl, pust ho konečně!“ syčel druhý neznámý muž. Měl delší černé
vlasy a vypadal jako hezounek.
„Tak
ať slíbí, že je navalí!“ štěknul mladej.
„O
čem to sakra žvaníš, chlape?“ ptal se farmář „Jaký prachy? Člověče, dej ze mě
ty pracky… Co seš kurňa zač?“
„Rozejděte
se!“ pokusil se Harry o policejní zásah. Doufal, že alespoň nekníkal.
„Hele
tlučeš do špatnýho,“ pokračoval černovlasý muž „tenhle za nic nemůže. Říkám, že
tu mám od policie papír. Prase je nahlášený jako ukradený.“
„Řek
sem od sebe, občane!“ křikl Harry. Pustili se. Těžko odhadovat, jestli za to
mohla jeho pobídka nebo zrání situace, ale rozhodl se kout železo, dokud bylo
žhavé. Snad z té vášně neschytá jednu do brady.
„Legitimujte
se,“ přikázal jim a sáhl po notýsku. Farmář si rázně oprášil svou koženou
vestu.
„Gregor
Richardson, majitel lněné farmy z Bowes. Tenhle chlápek mi tu prostě
najednou skočil po krku.“
„Donatelo,“
muž krátce zaváhal „LeGoff. Jsem sázkař. Vysvětloval jsem tady panu Kellerovi,
jak se to má s prasnicí pana Richardsona a že dnes závodit nemůže.“
„Gertruda
je fuč. A někdo jí k tomu pomoh. Nějakej vejtaha jako tadyc pán!“ ozval se
pan Richardson nakvašeně.
„To je zase další ztracené zázračné prase nebo
to jedno ztracené prase?“ zareagoval Harry.
„Někomu
taky ukradli závodní prase?“ ptal se pan Gregor udiveně.
„Hlásil
jste to? Nebo jinak, poslal jste někoho, aby to hlásil?“ zeptal se ho Harry
místo odpovědi. Sázkař sjel pohledem z jednoho na druhého a trochu
znejistěl. Začal se dávat na ústup.
„Ne.
Ale kdyby tu někomu ukradli závodní čuně, věděl bych to. Scházíme se. Jako
nadšenci, víte? Ale tomu vy nemůžete rozumět,“ pokračoval farmář nabručeně.
„Znáte
nějakého France Müllera?“ ptal se Harry.
„Koho
že?“ chtěl vědět pan farmář. LeGoff se raději rychle vytratil, jak to gauneři
jeho typu dokáží.
„Tak
heleďte,“ ozval se Keller „já vsadil svoje prachy na kouzelný čuně, který není.
Chci vědět, kdo mi nahradí ztrátu.“ Harry pozvedl obočí. Svět se zbláznil a
lidé začali věřit na zlatá prasata i mimo jejich sváteční sezónu.
-0-
„Chrocht!“
Trudy podrážděně vypustila vzduch čenichem. Od té doby, co si začala život tak
nějak uvědomovat, šlo to s ním dolů po příkrém svahu. Teď měla běhat po
závodišti a strkat před sebou kuželkovou kouli. Místo toho tu jen rypákem
vířila prach. Ležela přitisknutá ke stěně a občas neklidně trhla nožkou. Nudila
se. Byla tu dlouho, až příliš dlouho. Pan Gregor se bude zlobit. Co ale měla
dělat? Nebyla žádný divoký kanec. Jak se měla ubránit tolika lidským prackám a
pytlům? Mrskla uchem, aby odehnala mouchu. Bylo jí vedro a prach ji dráždil
v rypáku.
Mayflowerští
zlatí vepři byli prasečí rasou šlechtěnou se zvláštní péčí. Měli dlouhé uši
s ještě delšími štětinkami na konci, které na odhánění much přišly vhod.
Ke stejnému účelu sloužila i jejich oháňka. Připomínali své divoké bratry,
hlavně krátkou štětinatou srstí v barvě jílu a světlým pruhem na bocích.
Jako by byli jejich přerostlými selaty.
Otevřely
se dveře. Trudy zvedla hlavu. To místnosti pronikl paprsek světla z chodby.
Plechový kbelík břinknul o podlahu.
„Tady
máš, potvoro. Žer. Opovaž se to zas nechat. Jinak pudeš do jitrnic. Zatracená
práce s těma zvířatama. Kdo to vymyslel?“ brblala nějaká ženská a vzápětí
za sebou zase zavřela.
Trudy
si odfrkla. Nebyla pitomá. Začne se ládovat a ty jejich jitrnice se tím jen
vylepší. Ale nebyly ty dveře jen na kliku? Vzrušeně zakmitala ušima. Proč si
toho před tím nevšimla? Zvedla se na nohy a přicupitala ke dveřím. Opatrně
drcla rypákem do kliky. Ve dveřích zacvakalo. To bylo dobré znamení. Zkusila to
znovu, tentokrát zvedla rypák o něco výš a potom rychle trhla hlavou dolů. Zámek
klapnul, dveřmi pronikl paprsek světla. Vrazila do díry čumák a otevřela.
Místnost znovu zaplavil svit lamp. Byla ve sklepě nejspíš blízko kotelny. Podél
stěn se táhly měděné trubky jako velcí hadi. Trudy si uměla s hady
poradit, nebyli-li plechoví a horcí.
Vyťapala
ven ze svého vězení. Byla na chodbě s několika dveřmi. Vydala se dál rovně
podle trubek a světel. Potom ale zaslechla hlasy a zarazila se. Jestli ji
najdou, zamknou a už se ven nedostane. Začala couvat. Proklouzla zpátky do své
cely. Vzala kliku opatrně mezi zuby a zatáhla, aby dostala dveře trochu blíž
jejich původní poloze. Nechala si tam malou škvírku na světlo. Kopla do
kbelíku. Jeho obsah se rozlil po podlaze a tekl dveřmi ven. Rozhrabala tuhou
složku opatrně rypákem a rozprostřela ji na práh. „Kvík,“ zasmála se vlastní
kulišárně. O poznání spokojenější se natáhla zpět do svého kouta. Škvírou do
místnosti pronikal příjemný vánek vonící po rozměklé hlíně. Ještě nevědí, s kým
mají tu čest. „Chrocht!“
-0-
Návštěvy
u Florenc byly vždycky zvláštní. To byl taky důvod, proč se do nich Harry
pokaždé tak nutil. Byly rozpačité. Jeho starší sestra žila v domě po
rodičích, dřív s manželem, teď už sama. To se jí jednoho krásného dne její
milý David zapomněl zmínit, že už se ze služební cesty neplánuje vrátit. Ta
jízlivost patřila spíš Davidovi než Florenc. Nikdy ho neměl moc rád, dělal
z něj idiota. A sestra se teprve poté rozpomněla, jak hezké byly časy, kdy
bydleli spolu. Nebyly, ale čas rád stírá hrany.
Dali
si společný oběd a následně čaj. Harry sestře neupřímně pochválil hezky
kvetoucí fialky a dobře prospívající smečku obřích pudlů. Potom mu byl jeden
zvlášť načančaný pes zase málem vnucen a konečně se dostal k tomu, proč
vlastně přišel. Chtěl si vyzvednout zbytek svých věcí, aby tu sestře
„nepřekážely“. Byl ujištěn, že se tak neděje a zaveden na půdu k řadě
vyrovnaných beden. Obsahovaly spoustu knih, papírů a zbytečností. Harryho
v tu chvíli napadlo, proč že je to vlastně chce. Žilo se mu bez nich pár
let celkem obstojně.
Bezděčně
hrábl do jedné z krabic. Něco mu zacinkalo pod rukama. Vytáhl malého
cínového vojáčka s ulomenou puškou. Nejspíš vypadl ze své bedýnky a
omlátil se o zbylý obsah krabice během přesunů. Nostalgicky ho stisknul
v rukou a přejel po ulomené hraně prstem. Položil figurku na trám jako na
poličku a přitáhl si bednu blíž. Uvnitř byla kromě bedýnky s cínovými
vojáčky a hromádky knih i jeho apartní vzducholoď. Nechal ji tam chráněnou
vrstvou novin. Harry si na ni vzpomínal. Přinesl si ji z oslav založení Královské
Akademie. Jednalo se o kulaté výročí, ale číslo mu zmizelo z hlavy. Snad
bylo na štítku vespod lodi. Pokud si pamatoval, hračka kdysi opravdu létala.
Ale po nějaké době z ní kouzlo vyprchalo, a tak k ní přidal Harryho
otec provázek a zavěsil ji synovi v pokoji.
Harry
opatrně vzducholoď vybalil z vrstvy novin. Byla menší, než si ji
pamatoval. Chvíli se jí kochal a zkontroloval datum vespod lodi. Potom znovu
uhladil noviny, aby tu krásku zabalil zpátky. V tu chvíli mu padl do oka
nadpis jednoho článku. Dopingová aféra
pokračuje. Černokněžník naučil psy myslet! Nevěřícně zamrkal a položil
vzducholoď vedle na podlahu.
Jak
mu oči přejížděly po jednotlivých řádcích, zmocňovalo se ho nehezké tušení. Na
ten pocit nebyl zvyklý. Byla to intuice detektiva a ta se mu ozvala zatím jen
párkrát za život. Vždycky s sebou nesla nepříjemnou pachuť nebezpečného a
cizího.
„Tragédie, která minulý
týden otřásla psí dostihovou scénou, má nečekanou dohru. Zdálo by se, že nic
nemůže předčit krvavé vyústění před dvěma dny. Připomeňme si, že smečka
zdivočelých nadopovaných psů tehdy zaútočila na svého majitele. Kauza však
zachází do výšin ještě ohavnějších. Skupina odborníků vytrvale pracuje na
rozboru oné látky, která modifikovala chování zvířat a již teď můžeme téměř
s jistotou říci,… „ Harry si nevěřícně odfrkl. Věci
téměř jisté nebývají zas tak jisté. „že
v případu hrála roli magie. Concilium Alchymistů města Heleapole však
rezolutně odmítá nařčení, že se jedná o výsledek jejich bádání. A nezávislí
odborníci Citadely jim dávají za pravdu. Podle nich je v látce, která se
v tělech psů našla, silně zastoupena temná magie, jakou disponují
černokněžníci…“
Myslet,
myslet. Hledal to slovo. Většina článku se však věnovala „hnusákům
černokněžníkům“ se zmínkou o zotavování se raněného pána, který už je mimo
nebezpečí života. Jak touha kousat pána souvisí s myšlením? No, i když…
Když o tom tak přemýšlel, mělo to jistou cynickou logiku.
„Distributor této látky, která ze stínu
podsvětí tiše ovládla psí sportovní scénu, zjevně přišel na způsob, jak za
pomoci nečistého druhu magie upravit mentální a smyslové schopnosti zvířat tak,
aby lépe plnily svěřené úkoly. Zdá se však, že se k této proměně vázalo
neúměrné množství vedlejších účinků. Zavrženíhodná je však hlavně myšlenka
samotná, protože všichni dobře víme…“ Následovala náboženská propaganda,
kterou Harry jistě z čiré zbožnosti vynechal.
Chyběl
mu ale začátek příběhu. Když pomineme fakt, že mu nedocházelo, jakou má
souvislost úprava myšlení, alchymie a černokněžníci. Snad jen že úpravy
čehokoliv a černokněžníky nemá ráda inkvizice. Pokusil se najít další článek.
Stačil vybalit svou kompletní sbírku hrdinských figurek, než mu došlo, jak
velká náhoda by to byla. Místo toho tedy narovnal všechno zpátky do krabic a
svou parádní vzducholoď dal opatrně navrch. Článek si strčil do kapsy. Řekl
Florenc, že se pro ty věci staví za chvíli a ponořil se do Heleapolských ulic.
Jindy
uspěchanému hlavnímu městu přitáhla uzdu neděle. Zpomalilo. Ulice byly plnější,
ale lidé v nich netvořili souvislé proudy. Bavili se a vysedávali před
domy a občerstvovacími podniky. Slunce se opíralo do slunečníků. Ještě pár
týdnů a možná by přišel čas zmrzliny.
Muž,
ke kterému Harry mířil, by však tenhle fakt nejspíš příliš neocenil. Byl
sklepním tvorem už ze své podstaty. Bydlel se svou dcerou v cihlovém
řadovém domku poblíž centra města. Harry vystoupal po jeho schůdcích a zatáhl
za táhlo. Ozvalo se zazvonění. Nic. Po chvíli to zkusil znovu. Až když se
chystal sáhnout na zvonek počtvrté, uslyšel za dveřmi šouravé kroky. Dveře se
otevřely. Stál za nimi pán domu oblečený v šedé vestě a košili. Zaclonil
si slunce rukama a nehezky se zašklebil. Odhalil při tom nepřirozeně dlouhé
špičáky.
„U
všech ďasů, který démon vás sem přivál?“ vypadlo z muže na přivítanou.
„Dobrý
den, Mistře Brummele, nechci vás rušit, ale potřeboval bych konzultaci.“ Tu
větu si připravoval celou cestu sem. Nakonec mu z úst vyklouzla celkem
snadno.
„Služebně
nebo soukromě?“ ptal se pán domu. Očima sjel jeho oblečení. Očividně to nebyla
uniforma.
„Tak
napůl,“ podrbal se Harry rozpačitě ve své zrzavé kštici.
„No
tak pojďte dál, vaše úřednictvo,“ zamručel muž. Měl šedé vlasy hustoty lví
hřívy vzadu stažené stuhou a na tvářích divoce rostlé licousy. Nezměnil se, co
se viděli naposledy. Snad mu jen přibylo pár vrásek. Pustil ho dovnitř a
zabouchl za ním dveře. V místnosti se okamžitě sešeřilo.
„Jestli
jsi tam přešlapoval dlouho, tak generální pardon, mladý pane. Služebná je mimo
dům,“ řekl mu a ukázal směrem do salonku.
„Ne
to… v pořádku,“ odvětil Harry rozpačitě. Nechal se usadit do zeleného
ušáku blízko krbu. Pan Brummel se o holi dobelhal k baru a vytáhl lahev
s jantarovou tekutinou a dvě skleničky. Nalil mu. Pán byl gentleman ze
staré školy.
„Takže
konzultaci,“ navázal. I okna v místnosti zakrývaly tmavé závěsy, a ač bylo
sotva po obědě, všechna světla svítila. Bylo to doupě sklepního netopýra.
„Totiž
jde mi o tohle.“ Zašmátral v kapse a podal panu Brummelovi útržek novin.
Chvíli bylo ticho, když mistr četl. Harry rozpačitě sáhl po sklence.
„A
co přesně chcete vědět?“ zeptal se Brummel po chvíli.
„No,
vysvětlit princip. Asi. Nechápu to. Ale mohl by tím někdo nadopovat prase? A
jestli ano, je to nebezpečné?“ ptal se Harry.
„Tak
především nadopovat není to správné slovo,“ začal alchymista „Doping je látka,
která z těla vyprchá. To, o čem píšou tady, je trvalá změna.“
„Chápu,“
kývl Harry.
„Myslím,
že na tohle si vzpomínám. Nejvíc šokující na tom byl rozsah. Tenhle druh pokusů
je nepředvídatelný co do výsledku. Něčím takovým se dá jen těžko živit,“
pokračoval alchymistický mistr zamyšleně a kroužil sklenkou v rukou.
„Vy
zníte skoro jako byste to někdy zkoušel,“ zamračil se Harry. Ten objevený
detektiv v něm tam pořád byl a měsíce hladovění z něj udělaly téměř
dravou šelmu. Pan Brummel se krátce zasmál.
„To
mě přeceňujete. Já jsem jen takový malý patlal. Míchám mastičky pro lékárny. Na
žádném velkém díle nepracuju.“ Napil se a znovu navázal: „Mysl živých tvorů je
nesmírně složitá. A když se je někdo rozhodne míchat dohromady, výsledky jsou
nepředvídatelné. Tři prvky znamenají víc nepředvídatelnosti. Dává ti to alespoň
trochu smysl?“ Mladý strážník zavrtěl hlavou. Na jeho mysl otázky jiných myslí
očividně složité byly.
„Víš,
co je to sublimace?“ zeptal se alchymista. Harry jen znovu zavrtěl hlavou.
Brummel se ušklíbl a položil sklenici. „Je to alchymistický rituál přeměny.
Přetváří látku, dělá ji oduševnělou,“ začal mluvit velmi pomalu a dával důraz
na každé své slovo. Jako by sděloval mystické tajemství.
„A
jelikož je duše entita tíhnoucí k celistvosti, oduševnělé látky k ní
lnou. Část vlastností, které si může oduševnělost osvojit, jsou vázány na
mozek. Dnes už lékaři přece vědí, že když si pacient poškodí určitou část
hlavy, může přijít o určité vlastnosti. Obrázek je v každém lepším
anatomickém atlase. Tyto vlastnosti jdou solucí oddělit a destilací vyvázat
z hmoty mozku. Potom přijde na řadu sublimace. Když se potom dvě
oduševnělé složky prolnou, změní se schopnosti a vlastnosti bytosti. Ovšem dost
nepředvídatelně. U těch psů to byla špatná kombinace sublimace vlka a člověka.“
Na
konci promluvy připomínaly Harryho oči dva zářivé měsíční kotouče, s jakým
úsilím se mu poulily ven.
„Eh…
no, dobře,“ vypadlo z něj „A je ta so… sublimace nebezpečná?“
„Rituál
je náročný. Vyžaduje soustředění. A pokud mluvíte o tom zvířeti, to je možná
ještě nepředvídatelnější. Asi nejpravděpodobnější je ta možnost, že mu to
poškodí hlavu a zvíře zdechne. Byl zázrak, že se jim zákrok povedl na tolika
zvířatech, že si z toho někdo mohl udělat obživu.“
„A
může to pokračovat?“ ptal se Harry „Myslím, jestli to mohl někdo nedávno
provést jinému zvířeti. Narazil jsem na závodní čuně, které… “ Přerušil ho
Brummelův hlasitý smích.
„Závodní
čuně? No to je tedy povedené.“ Potom se zamyslel. „Ale vlastně… prase má
s člověkem spoustu společného. Asi by mělo větší šanci než pes,“ podrbal
se na bradě „toho alchymistu, co na tom pracoval, zatkla a soudila inkvizice.
Ale výzkum nezastavíš.“
„Myslel
jsem, že to byl černokněžník,“ podivil se Harry. Brummel se znovu zasmál.
„Ale
no tak hochu, zrovna tebe jsem pokládal za celkem vnímavého. Černokněžník může
být přece kdokoliv, kdo se hodí.“
-0-
Harry
si opatrně nadhodil papírovou krabici, aby mu neklouzala z rukou. Bílý
balon vzducholodě z ní dosud čouhal ven. Naložil ji do objednané drožky
stojící před domem a vydal se pro další. Rozhodl se, že to vezme všechno a
přetřídí až doma. Snažil se nezakopnout o žádného pudla ani o svou sestru,
která se mu svým zacláněním snažila pomáhat. Mlčel a v hlavě mu klapalo
jako v přetíženém hodinovém strojku. Ale až když dostal od sestry pusu na
rozloučenou a bábovku a zabouchla se za ním dvířka drožky, konečně si mohl
v klidu promnout spánky a začít myslet systematicky. Oklepal se.
Pana
Brummela znal z jednoho případu z loňska, kdy ještě sloužil na
strážnici v Heleapoli. Týkal se vraždy dítěte a v jistém hodně
brummelovském smyslu by se dalo říci, že jim ten upír pomohl chytit vraha.
Přesto měl z něj Harry mražení v zádech. On byl kořist a tenhle pan
rádoby lékárník šelma, zatraceně!
-0-
„Kvík!!“
ozvala se Trudy. „Kvíííí!“ Bezradně zahrabala nohama ve vzduchu. Drželi ji.
Cítila pár silných rukou omotaný kolek krku. Znovu ustrašeně zakvičela. Hrdlo
měla stažené. Vytrhli ji ze spánku a hned se k ní vrhli. Jeden ji popadl
zezadu pod krkem a chytil si ji obkročmo pod nohama. Byl to snad pokus o vraždu?
Takhle v noci? Divná doba na jitrnice. Neomylné zvířecí hodinky tam uvnitř
v hlavě jí říkaly, že je noc. Neměla ale moc času si to kontrolovat. Muž
si ji zvedl a přetočil. Viděla druhého útočníka. Měl v ruce pytel. Něco
hlasitě zařinčelo.
„Sakra,
co je to tu za bordel?“ zaklel muž „Rozbiju si tu hubu!“ Podklouzla mu noha na
pomejích. Kopl do kusu rozmočeného chleba a v zápalu vzal i plechový kýbl.
„Jauvajs!“
„Nešaškuj,
Franci. Dělej! Ta potvora jančí,“ okřiknul ho první útočník. Trudy se vzepřela
v zadních nohách a začala se mu v rukou zuřivě zmítat ve snaze
vyprostit hlavu z jeho sevření. Jeho ruka se jí nachomýtla přímo pod
rypák. Kousla.
„Áááá!“
vykřikl muž a jedna ruka v tu ránu pustila. V tu chvíli se jí však
před očima zatemnilo. Přistál jí na nich pytel. Zuřivě máchala hlavou ve snaze
si ho setřást. Někdo jí s ním podkopl nohy, nejdřív přední potom
zadní. Vzápětí ztratila ponětí, kde je
nahoře a kde dole. Pevná půda pod ní zmizela. Trudy vyděšeně kvičela. A pak
dopadla rána.
„Já
ti dám, mrcho jedna kousavá, já ti dám!“
„Kvíííííí!“
-0-
Několikrát
natáhl ruku ke dveřím a zase ji stáhl. Váhal. Ono přeci jen dobrovolně vlézt
před velitele a ještě k tomu s absurdním návrhem v kapse, to
chce sakra odvahu. Trochu svého unáhleného loveckého zápalu litoval. Ale už se
stalo. Měl by se držet stopy už jen proto, aby mu nehrozily výčitky, kdyby
náhodou vedla správným směrem. Zaklepal několikrát rychle za sebou, aby si to
v průběhu činnosti nestihl rozmyslet. Počkal na vyzvání, mohutně se
nadechl a vstoupil.
-0-
V trávě
studila ranní rosa. Trudy v ní nejprve smočila čenich a potom opatrně
zvedla přední nožku ze záhybů pytle. Po dusném sklepním kumbále a tom strašném
pytli to byla příjemná změna. Bylo ráno, slunce se ještě nestihlo na obloze ani
řádně usadit, natož pak ukázat, že tam není jen pro parádu a aby si nikdo
nepřerazil v té tmě rypák. Někdo jí znovu hmátl po krku. Couvla a
ustrašeně stáhla uši. Ozvalo se cvaknutí. Dali jí kolem krku provaz s karabinou
ne nepodobný tomu, jaký pan Gregor používal při nácviku. Uklidnilo ji to.
Zvedla
čenich vzhůru, aby si prohlédla, kdo drží druhý konec provazu. Pan Gregor to
nebyl, ale toho ani nečekala. Nahnula hlavu na stranu a pozorně si ho
prohlédla. Rozhodně nevypadal, že by ji měl v plánu v nejbližší době
tlouct. Dokonce si troufala tvrdit, že jí byl od pohledu sympatický a cítila
z něj pocit bezpečí. To bylo vážně zvláštní. Opatrně se zvedla na všechny
čtyři. Když přenášela váhu na levou zadní nohu, tiše vykvikla. Byla ztlučená
jak pes. Ale ti jsou tu alespoň od toho. Copak někdo někdy slyšel o mlácení do
prasete?
Nový
majitel druhého konce provazu se o něčem dohadoval s jejími vězniteli.
Vypadal rozčileně a zdálo se, že kvůli ní. To Trudy uklidňovalo ještě víc.
„To
mi sem teda Turner poslal dáreček. Pouliční rváče. To máte vážně v hlavě
tak namláceno, že se nedokážete udržet a neztlouc cokoliv živýho v okruhu
dvou metrů?“
„Tak
hele, mě do toho netahej, kámo. Já Turnerovi říkal, že s sebou Borise
nechci,“ ozval se Franc.
„U
ďasa, vy naděláte!“ odplivl si Boris.
„Hele,
jestli to nedojde a někde zdechne i s nákladem, zopakuju ti to,“ mračil se
pán vodítka.
„Tss…
stejně je to pitomost. Ste všichni padlí na hlavu. Kdyby Turner neplatil, tak
se mu na to vy…“
Vodítko
se pohnulo a táhlo jí po úzké pěšině směrem k blízkému lesu.
„Vidíš,
jak kulhá?“ obořil se znovu na jejího trýznitele. Trudy zpomalila a zkřivila
nožku do pitvorného úhlu. Tohle si užije, ona má času dost. Závody už jsou
stejně v háji.
-0-
Ne
že by Harry čekal něco jiného, ale stejně se mračil. Francova adresa, kterou uvedl
do prasečího spisu, byla falešná jak pětník. Ani to nebyla pořádná ulice, natož
pak obytný dům. Harryho celkem zajímalo, kde má ta krysa díru. Najednou to
vypadalo, že najít vůbec nějakou stopu po ztraceném čuněti, bude daleko
obtížnější, než vyžádat si povolení hledat ztracené čuně. Jediné, na čem si
kapitán Polanski trval, a z čeho měl Harry trochu nahnáno, byla nutnost
kontaktovat inkvizici. Když ta se nepletla do světa, byl rázem jednodušší.
Těžko určit, jestli to bylo jí samotnou nebo tím, co má v popisu práce.
Ale než se pánové vyhotoví hledat čuně, mohl by ho pohodlně najít sám. Tedy
s Dereckem Emmersem, jeho služebně starším kolegou.
Farmář
Richardson byl náhle samý úsměv a samá klička. Prý se moc omlouvá, ale teprve
když přišel z jarmarku domů, všiml si, že se mu panty u chlíva rozpadly
pod náporem rzi. Gertruda nejspíš prostě utekla a tři prasata údajně s ní.
To Harryho zarazilo. O dalších třech prasatech nebyla před tím ani řeč. Pohled
mu padl na ráznou panímámu, která právě cpala králíkům do kotců seno, a náhle
mu svitlo. Jistě, to byl taky způsob, jak před manželkou zatajit, že dělá
s prasaty pokusy, na které umírají. Zkontroloval pohledem Derecka a
z jeho podmračeného úšklebku pochopil, že má podobné myšlenky.
„Dáte
mi prosím kontakt na vašeho veterináře?“ zeptal se Harry. Farmář vykulil oči.
„Proč
veterináře?“ ptal se s údivem.
„Dostal
jsem od sestry pudla a nějak se mi nezdá,“ prohodil Harry první hovadinu, která
ho napadla. Richardson se ale k jeho údivu úlevně usmál a načmáral mu ji
na kus papíru.
„Doktor
Nikolas Berkley, Bowes,“ napsal drobným písmem. Vrtat hlavou mu to začalo až po
chvíli a když je vyprovázel, byl už jaksepatří nervózní.
-0-
Gertruda
opatrně strčila rypák mezi sloupy z lidských nohou. Majitel jejího
vodítka, ze kterého mezi tím vypadlo, že se jmenuje Hans Downey, se rochnil
v zemi o kus dál. Rochnil nebylo to správné slovo. Ani se u toho pořádně
nezamazal. Jen odhrnul listí a trochu lesní hlíny pod jedním stromem. Vytáhl ze
země bedničku a začal její obsah přendávat do lněného vaku. Klapal o sebe a
smrděl dlouho neodkrytou zemí. Jako by ho někdo vytáhl z opravdu pořádné
hloubky.
„Pořád
nemůžu uvěřit, že Turner opravdu svěří něco takového praseti,“ ozval se Franc.
„No,
řekl bych, že při té úspěšnosti, jakou jeho lidi poslední dobou mají, už je to
tak nějak jedno,“ odfrkl si Downey „Můj šéf vzkazuje, že jestli mu nevyjde ani
tahle kravina, má na další dodávku zapomenout. Jsem poslední vstřícnost, kterou
dostane.“
„No
to sme teda rádi,“ odfrkl si Boris. Franc se uchechtl a zakousl se do koblihy,
kterou vytáhl z brašny. Trudy si mlsně přešlápla. Nevěřila by, že začne
tak brzo litovat odmítnutých pomejí.
Downey
dokončil svou práci a vak zavázal. Do boční kapsičky dal složený kousek papíru.
Potom se otočil k Trudy. Podíval se jí zpříma do očí a ona náhle pochopila,
proč jí byl tak sympatický. Byl to šaman. Stačil chvilkový pohled do očí a
Trudy začaly hlavou vířit cizí myšlenky a obrazy. Dostala úkol od strážce Gayi
a ten se odmítnout nedá.
„Tak
podívej, děvče,“ začal a pomalu přitom upevňoval batůžek strnulé prasnici na
břicho „půjdeš tou cestou pořád rovně a budeš držet směr. Není to těžký. Až
narazíš na potok, přejdeš ho a půjdeš už jen lesem…“
-0-
„Jste
napojený na případ inkvizice a půjdete s námi,“ ozvala se magická
formulka. To Dereckovi ruply nervy. Popadl doktora Berkleyho neurvale za rukáv
kabátu. V Harrym hrklo a v panu veterináři nejspíš taky. Několikrát
naprázdno otevřel ústa a teprve dole v drožce ze sebe stihl vyblekotat, že
má jít k případu jakéhosi kulhavého koně. Bylo mu to ale pranic platné.
Harry
na svého služebně staršího kolegu nepokrytě zíral.
„Tak
hele, mladej, já se tu nebudu honit za strašidlama v prostěradlech. Když
už to má bejt vopičárna, tak pořádná,“ zamrmlal Dereck a dal pokyn kočímu. Byl
otrávený už jen z toho, že mu dal šéf tenhle prasečí nesmysl i s jeho
mladým kolegou na starost. A jeho nevrlost zjevně po několikahodinovém
bezvýsledném potácení se z jednoho místa na druhé překročila únosnou mez.
Na
panu Berlkeym by nebylo zvláštní vůbec nic. Kdyby nezačal ustrašeně těkat
očima, kdykoliv zahlédl ve svém okolí uniformu. Byl to nervózní vysoký chlapík
s ustupujícími vlasy. Měl pronajaté dva pokoje v domě jedné švadleny
a věčně pendloval mezi zvířecími pacienty. Ti ale měli momentálně smůlu. Harry
vařil jejich panu doktorovi na služebně kávu. Když pokládal konvici na tácek,
přistála mu na pultu červená složka. Nechápavě zvedl oči a viděl svého šéfa.
„Tomu
říkám trefa, strážmistře. Máte lepší nos, než policejní pes,“ usmál se na něj.
„Já,
no… to teda děkuju,“ vyblekotal Harry zaraženě a hmátl po složce „Červená? Ale
to…“
„Říkám,
že máte čich. Alespoň podle podpraporčíka Emmersona to byl váš nápad,“ řekl
kapitán Polanski. Harry se začetl do složky. Nechápavě přejížděl rukou po
inkvizitorské pečeti na jejích deskách.
-0-
„Jaké
tresty dává lékařská komora za pokusy na pacientech?“ ptal se zrovna Dereck,
když Harry s tácem i složkou neobratně vkormidloval dovnitř.
„Jsem
veterinář, co to sem taháte?“ mračil se Berkley. Nervózně si promnul ruce a
rychle zakmital pohledem k Harrymu.
„Ale
školy máte stejné, ne? Co by asi na takový výzkum řekla Univerzita? Kněžím by
se to asi moc nezamlouvalo, nebo ano?“ pokračoval Dereck. V království
byly všechny lékařské fakulty církevní. Doktorská insignie na Berkleyho hrudi
byla mimo jiné i kněžský symbol. Doktor si povzdech a projel si rukou řídnoucí
vlasy.
„Já,
vždyť vy tomu ani nerozumíte,“ řekl nešťastně.
„Prasata
pana Richardsona mají nějak podezřele vysokou úmrtnost, nemyslíte? Něco jsem o
tom četl. Nemají oni některé věci podobné jako lidi? Třeba srdce, chytrý jsou
prý taky dost…“ Harry pomalu přisunul červenou složku směrem k Dereckovi.
Tomu se v tu chvíli v očích zalesklo něco šelmovského.
„Tohle…
to je zatraceně stará záležitost,“ začal se Berkley bránit dřív, než kdokoliv
z nich stihl říct jediné slovo „A ani se netýká mě. Poslyšte, to budu
vážně až do konce života trpět za to, co provedl můj otec? Vždyť po něm do dnes
splácím dluhy.“
-0-
Mistr
Samuel Berkley byl před sedmnácti lety souzen a odsouzen inkvizicí za nebezpečné
pokusy označené jako černokněžnictví. Na důkaz oné černoty byly všechny
konkrétnosti o jeho práci ve spise začerněny řádné černou barvou, aby nenechali
nikoho na pochybách. Doba procesu odpovídala době kauzy se zdivočelými
závodními psy. Navíc to byl alchymista.
Trest ve složce uveden nebyl, koneckonců se týkala jeho syna a ne jeho.
Nikolasovi bylo vzhledem k provinění jeho otce zakázáno vést lékařskou
praxi a vyvíjet jakoukoliv vědeckou činnost. Byla to ironie. Léčit lidi mu
zakázali, ale otcovi pokusné králíky, leckdy doslova, klidně léčit mohl.
Byrokratická mašinérie měla své vlastní pojetí logiky.
Červená
složka značila, že byl osobou sledovanou a potenciálně nebezpečnou. Mohli mu
vlézt, kamkoliv jenom chtěli, i do hlavy, kdyby to snad někdo z nich uměl
jinak než motykou. Pokud šlo o dluhy, těmi byl Berkley přímo opředený. Jako by
to byla hustá pavoučí síť, která kolem něj tvořila takřka nepropustný kokon.
Harry si mohl zapsat do policejního notýsku jedničku s hvězdičkou. Zbývalo
to všechno zmáčknout a protřepat, aby vypadly nějaké ty přímé důkazy. On si dal
ale přece za úkol najít to zatracené prase. A France, to si dodal nedávno.
-0-
Rezavá
prasnice klusala lesním porostem, až jí kapradiny pleskaly do rypáku. Jako by
před očima viděla v dálce červenou vlaječku podobnou té, jaké užívali při
závodech. Čím déle ale běžela, tím vlaječka před ní bledla. Nejdřív
zoranžověla, potom měla barvu nedozrálých meruněk a nakonec docela splynula
s lesní krajinou. Trudy postupně přešla z klusu do pomalé chůze, až
zastavila docela. Nechápavě se rozhlédla na obě strany. Co jí to zakalilo hlavu?
Zaklepala hlavou a setřásla ze sebe kapičky lesní rosy. V batůžku na
zádech jí zachrastilo. Byl pěkně těžký. Povalila se do kapradí a chtěla si ho
setřást ze zad. Držel pevně. Znovu se otřepala, ale nebylo jí to nic platné.
„Chrocht,“
postěžovala si tichému lesu. Měla by se vrátit a ty tři pořádně kousnout. A
Borise dvakrát, pro jistotu. Zabořila rypák znovu do kapradí a vydala se zpátky
po vlastních stopách. Čím déle ale postupovala s rypákem u země, tím jí
hlava chladla. Nemělo vlastně smysl se tam vracet. Oni měli pytel a možná i
něco ostrého, co by jí mohli dát pod krk. Ona měla zuby, pravda. Ale že by to
za něco stálo…
Na
cestě za potokem odbočila doprava. Měla pořádný hlad a tím směrem tušila lidi.
-0-
Důstojný
pán v bílém plášti s rudým lemováním klapl deskami o stůl. Pospíšili
si na jejich obvyklé poměry.
„Dobrá
práce, panstvo,“ kývl uznale hlavou a to se u inkvizitora jen tak nevidělo.
„Vypadá to, že jste nám tu nenechali k vyřízení vůbec nic. Pana Berkleyho
si odvezeme, materiály můžete poslat. Snad jenom… tu nepříjemnou prasečí
anomálii zlikvidujete, že ano?“ Harry chvíli nevěřil svým uším.
„Zatím
se nám ji nepodařilo najít,“ řekl kapitán Polanski.
„Tak
až tak učiníte, vyřiďte to prosím,“ pokračoval inkvizitor téměř lenivě. Harry
pořád ještě chytal dech. Chtěl se ozvat, ale chyběla mu odvaha.
„Zajisté,
pane,“ zasalutoval Polanski a nebylo při tom jasné, co si myslí. To byla výhoda
vojenských poct.
„Citadela
vám bude neskonale vděčna.“ Inkvizitor mu podal ruku a vydal se zase strašit
někam jinam.
-0-
Harry
začal doufat, že si prasnice Gertruda udělala výlet někam k moři bez plánu
návratu. Když hned druhý den přišel telegram, že se jisté velmi krotké a velmi
společenské prase pohybuje na předměstí Alvertonu, udělal mu žaludek hned dva
přemety stranou. Převezli ji na stanici, kde se kolem zvířete shromáždilo celé
policejní osazenstvo. Byl večer. Bylo tedy rozhodnuto, že se s případem
vypořádají zítra. Trudy byla z nedostatku jiného prostoru provizorně
přesunuta do cely. Harry měl ten den noční službu. Vyřídil telegram a velkou
část noci proseděl u oné cely. Přišlo mu, že se na něj Trudy dívá velmi
obviňujícím pohledem. Ani oka nezamhouřila.
„Ale
no tak holka, já nemůžu za to, že se to celé tak rychle zamotalo a ty to
odneseš,“ omlouval se spíš pro vlastní svědomí. Trudy si velmi pohrdavě
odfrkla. V tu chvíli se ozvalo kovové zabušení. Oba nadskočili. Trudy se
napjaly štětinky na uších.
„Ten
na vrátnici mi řekl, že tě tu najdu,“ ozval se hlas upířího alchymisty „Trochu
laxní, řekl bych.“ V ruce měl hůl, zdroj onoho zvuku.
„Já
nebo on?“ chtěl vědět Harry.
„Oba,“
odvětil pan Brummel. Harry se usmál.
„Tohle
je Trudy. Potřebuju poradit. Vím přesně, co jí udělali, ale nechápu, proč
musíme…“ spolkl konec věty. Pan Brummel chápal. Na bručouna byl velmi
empatický, dokonce i nad rámec běžné mimoslovní komunikace. Klekl si k mřížím a
svou hůl položil na zem. Trudy k němu flegmaticky zvedla hlavu.
„S
čím chceš poradit? S tím se nic dělat nedá. Na co inkvizice vzpřáhne ruku,
to je prostě pryč. Ona je černokněžnický materiál.“ Podrbal prasnici na krku.
„Není
materiál,“ oponoval mu Harry s dětskou naivní přesvědčeností.
„Já
vím,“ kývl pan Brummel.
Tak
aspoň jak moc… myslí?“ chtěl vědět Harry. Trudy si znovu odfrkla a to bylo víc
než výmluvné. Pan Brummel přes to chvíli čuně propichoval pohledem. Někde
uvnitř hořel dobře skrytým zápalem vědce. Koneckonců měl před sebou nejspíš
malý zázrak z dílny svého oboru, tak proč se za onen zápal stydět?
„Má
chuť na koblihu, ale neví, jak chutná. A má strach. Slyšela vás. Ví, co ji
čeká,“ řekl po chvíli soustředěného ticha. Harry se kousl do rtu.
„Můžu
vidět ty dokumenty? Jen tak pro zajímavost, pochopitelně,“ zajímal se Brummel o
cíl své návštěvy. Mladík přikývl.
„Tu
látku dostali dovnitř skrz oční důlek. Jehlou. Synovi toho vašeho kolegy zbylo
pod nehtem pár ampulek. Potřeboval peníze. Pak si nechal platit od sázkařů a ti
dali tip pašerákům. Pašovali uhlí, což je vážně divný.“
„Uhlí?
Dost pochybuji, že to bylo uhlí.“
Mistr
Brummel dostal kompletní dokumentaci případu. Harry tím nejspíš porušil stohy
předpisů. Pročetl si složky, dal své cenné rady a do dvou hodin
byl pryč. Z řečeného uhlí se vyklubal pohon do vzducholodí, což bylo na
černém trhu velmi nedostatkové a ceněné zboží. Úřady měly na leteckou dopravu a
vše s ní spojené monopol. Což nebránilo pár vyvrhelům na létajících
strojích v království celkem prosperovat. Mistr Brummel měl jako
alchymista práci s kameny v popisu práce. Alespoň nemohl Harryho
nikdo nařknout, že sem neměl toho podivného staříka pouštět.
-0-
Trudy
měla útroby stažené do jednoho tenkého uzlíku. Ano, jistě že je slyšela. A
kolikrát! Mluvili o tom v jednom kuse. Poprvé ten strážník, co ji lákal na
kus chleba. Jak odporné u vyhladovělého tvora. Pochopitelně se zmínil, až když
ji držel. A potom o tom mluvili pořád a pořád znovu. Chystali se ji normálně
popravit. Už zítra. Neměla to být vražda ani zabití pro potřebu jídla. Tohle
byla poprava, něco docela jiného, pomalého a s nutným čekáním v cele
smrti. A tahle ošklivá díra byl ten poslední pokojíček, jaký měla mít. Bylo jí
špatně. Zoufale kvičela tak dlouho, až postupně přešla do stavu apatie.
K ránu
přišel farmář Richardson. Chvíli o něčem mluvil s kapitánem a potom šel
k Trudy. Smutně prasnici podrbal pod bradou. Vyvedl ji ven. Trudy šla. Jak
uviděla pána, očka jí zasvítila radostí. Třeba je všechno dneska docela jinak.
Teprve u dveří ven ze stanice jí začalo docházet, že tady něco nehraje.
Zastavila se a nervózně si přešlápla. Sjela si všechny přítomné pohledem. Kdyby
jí přes noc změnili rozsudek, tvářili by se tihle lidé takhle? Vždyť tomu
zrzounovi, co do ní hučel půl noci, se lesknou oči, jako by se snad měl
rozplakat. Dívala se na něj a hlavu jí postupně začal kalit pocit zrady.
Sklonila
hlavu dolů a výhružně zachrčela. Pomalu se otočila směrem ke svému milovanému
pánovi. Měl to v očích taky, vinu! Zahrabala kopýtkem a nevnímaje útěšné
větičky, které její pán vypouštěl z úst, vyrazila proti němu. Vší silou do
něj vrazila, až rozložitý chlapík zakolísal a chytil se za holeň. Vyrazila ke
dveřím, prokličkovala mezi čtyřma nohama. Několik rukou po ní chmátlo. Věděla
jen, že musí běžet. Uhánět co nejdál od všech těch zrádců a vrahů.
„Kvíííí!“
řvala přitom. Byl to řev zoufalého vzteku.
-0-
Utekla!
Měl by cítit úlevu. Místo toho jen civěl. Několik policistů se ji vydalo
hledat. Přišli s prázdnou. Úleva nepřišla ani po té. Snažil se přesvědčit
se, jak skvěle Trudy někde je, ale to nefungovalo. Cítil se mizerně. Bylo to
jen prase, tak proč měl pocit, jako by spolupodepsal někomu regulérní rozsudek
smrti? A ona to věděla. Byl si tím naprosto jistý. Ty oči, to nebyl nevinný
pohled telete před porážkou. Ona věděla. Jako by popravovali člověka, kterému
neprokázali jediné smítko viny. Ani se o to nesnažili. Po dvou nedospaných
nocích přišel na to, co potřebuje. Vážně chtěl žádat odpuštění od prasete?
Ještě pořád to nechápal, když si kupoval zálesáckou výbavu. Nechápal to, ani
když chodil po lese a volal Trudy jménem.
Za
tenhle dáreček mu Franc zaplatí. Tohle byla ta největší kulišárna, jakou na něj
jeho smolný kámen ušil. Trest za krádež a pašeráctví opatřený státní nálepkou
stačit nebude. Asi mu dá za trest k Svátkům sestřina pudla. Nějak už mu ho do
té basy dostane.
Žádné komentáře:
Okomentovat